Spalovač mrtvol

#4 Když jsem zhruba před rokem otevřel knihu, musel jsem ji s nechutí po pár stranách odložit. Nyní už vím čím to bylo, že mě tak strašně moc nebavila. Zapojil jsem příliš málo fantazie. Tenhle problém ale film naprosto odboural a přede mnou jsou tak výjevy, které jsou tak silné a "jiné", že film nakonec odboural i mě. Celá atmosféra, tvořená především monology pana Kopfrkingla (Už jen to jméno!) ale také hudbou (!) a kamerou (!) je tak hrozivá, mrazivá a tajemná, že jsem bez znalosti děje takřka od začátku měl takové to velmi nepříjemné tušení toho, že vím, jak to celé dopadne (sick). A vůbec to nevadilo, protože jsem byl po celou dobu příliš zaneprázdněný s tím být správně napjatý, než přišla ta slova "Konec". Zkrátka, Spalovač mrtvol je výborný text s ještě lepším podtextem a můžu všem jen vřele doporučit. (18.05.2011)

Nepamatuji se, kdy mě při filmu takhle mrazilo po celou dobu, aniž by se dělo něco děsivého či znepokojujícího. Pouhá Hrušínského přítomnost ve mně zanechávala strach, kdykoli se v záběru objevil. Vrcholem je pak scéna pohřebního proslovu v chýlícím se závěru, kde je jeho mistrovské herectví dovedeno k dokonalosti. Špičková filmařská kvalita, jejíž případné opětovné zhlédnutí je menším bobříkem odvahy. (02.04.2006)

Jeden z nejsilnějších zážitků, který jsem v bohaté české kinematografii okusil. Ať už se jedná o výsledný pocit, herecký um Rudolfa Hrušínského (který už ve své filmografii nepřekonal), „fantaskní“ Milotovu kameru nebo dekorativní hudbu. Vše by klidně mohlo působit samo o sobě, ale obratným skloubením jednotlivých složek dostává film „vyšší“ rámec, nádech nadčasovosti. Hrušínský plně vystihl psychiku Kopfrkingla, jeho „humánní“ filosofii. Při poslouchání jeho ód na nejmilosrdnější a očišťující smrt zbavující lidstva utrpení člověku neustále běhá mráz po zádech. Je to dáno i precizně vybudovanou atmosférou, tím zamlženým, temně absurdním oparem. Jeho myšlenky začínají dostávat reálný charakter v momentu, kdy se o slovo hlásí nacistický režim. A zvrácená proměna jedince dostává ještě jasnější kontury. Je jasné, že jiné podobné dílo už nikdy nevznikne, a proto si vážím tohoto klenotu o to víc. (29.10.2003)

„Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není..“ Nezapomenutelný Rudolf Hrušínský jako velekněz vznešeného chrámu smrti. Jeho Karel Kopfrkingl se rozkládá, aniž by byl v zemi a morbidita ve spojení s Milotovým rybím okem a Liškovou hudbou pouští do éteru palčivý děs. Nebýt to celé v tom hávu grotesknosti, co abychom se, drazí, oběsili.. (21.03.2022)

"Dáš si rakvičku, nebo věneček?", aneb proč si při vstupu do cukrárny téměř pokaždé vzpomenu na toto děsivé, vynikající dílo Juraje Herze. Švejkovská vlídnost Rudolfa Hrušínského je tatam a "Hrůša" stvořil fašizoidního psychopata tak působivě, až z toho jde mráz po zádech. Hej, pánové z ČT, co takhle dát po dlouhých letech reprízu? (13.04.2003)