Fuocoammare (Požár na moři)

51. KVIFF - mám s tím filmem řadu problémů, v čele s tím, že váhám, zda to není zneužití strašlivé tragédie pro uměleckou pózu, hlavně v důsledku inscenování scén, kdy se lidé (v některých případech i uprchlíci) chovají na kameru tak, jako by tam kamera nebyla. Ale na druhou stranu to má zajímavou atmosféru a v závěru i emocionální dopad. (05.07.2016)

Oproti předchozí Rosiho příšerné nudě Sacro GRA má tahle příšerná nuda výhodu aktuálnosti a zejména pasáže se záchranou a následným procesem s připlavenými uprchlíky poskytuje syrový, nepříjemný pohled na humanitární katastrofu, se kterou valná většina z nás má zkušenosti až z několika druho- či vícerukých zdrojů, fungujících na základě tiché pošty. Kontrast malebného života evropských starousedlíků s bojem uprchlíků o základní existenci je celkem silným konceptem i přes poněkud iritující formu (pomalé, civilní a poněkud nevěrohodné snímání každodenní činnosti ostrovanů nadává příliš důvěry v to, že sledujeme filmově nekolonizovanou realitu). Problémem pro mě jsou ale zejména ty strašný metafory (má osobní alergie, sry). Chlapec dobře vidí okem, kterým zaměřuje s praku při střelbě do kaktusů vyřezaných do tvaru lidských hlav, ale kvůli neustálému přivírání oka druhého, mu toto zleniví a musí ho násilně opět přivést k původní funkci. I mean, come on! (08.03.2017)

V podstatě stejný přístup jako v Sacro GRA. Kamera v dlouhých, převážně nehybných záběrech, které na sebe zpravidla kauzálně nenavazují, trpělivě pozoruje několik účinkujících, k nimž se jednou za čas vrací. Žádný doprovodný komentář, žádná hudba, žádné zrychlení nebo zpomalení somnambulně pomalého tempa. Jen zcela výjimečně interakce režiséra s lidmi před kamerou. Zásluhou toho, že záběry trvají déle než je třeba, máme dost času nejen k přemýšlení, ale také k docenění toho, jak Rosi komponuje záběry. Lidé jsou pro něj srovnatelně důležití jako prostředí, které je obklopuje a formuje. S příběhy, jichž se účastní uvedení aktéři a v nichž jde mnohdy o život, kontrastují všední momenty ze života zdejších rybářů, kluků trávících čas ostřelováním kaktusů s vyřezanými obličeji nebo staré ženy, ve většině záběrů připravující jídlo či steloucí postel. Svět krize s globálním dopadem a svět obyčejných lidí, kteří pokračují ve svých každodenních činnostech, se k sobě v souladu s názvem filmu, v němž se také spojují dva neslučitelné živly, mají jako oheň a voda. Kontrast velké tragédie a paralelně běžících dějin každodennosti, na němž je film založen, nás bez přímého oslovování vlastního apelativnějším (a v důsledku méně přesvědčivým) filmům vede k úvaze nad naší vlastní pozicí těch, kdo žijí v relativním blahobytu a bezpečí a jejichž horizont je mnohdy rovněž omezen nejbližším okolím. Už jenom pro docenění pohodlí, v jakém žijeme, se tento rozvážně působící příspěvek k tématu produkujícímu jinak ukvapené závěry vyplatí vidět. Teprve čas ukáže, zda Fuocoammare obstojí i mimo dobu, která iniciovala jeho vznik, a zařadí se třeba ke klasickým dílům italského neorealismu. 65% (16.11.2016)

Jsou na světě zvláštní místa, kde v podstatě každou chvíli lidé prožívají osudy, jimž se mi ani nepřiblížíme a ani se přiblížit nechceme. Snímek vypráví o jednom italském ostrově, kam míří dlouhodobě uprchlíci z Afriky. Není to pěkný pohled, ale pořád to zkoušejí. A místní si zde žijí vlastní životy. Je to zvláštní kontrast. (10.12.2016)

No komponovaný je to jedna báseň, ale s Požárem na moři mám dva nepřekonatelné problémy. Jednak jeho struktura je díky obrovskému množství slepých uliček děravá jako ementál, ještě hůř pak nesu režisérovu nezvladatelnou touhu po dokonale vysoustružených záběrech, která nevyhnutelně vede k inscenování situací a jinak velmi relevantnímu a závažnému snímku strašlivě ubírá na věrohodnosti. Dokument by měl primárně o něčem vypovídat, nejen dobře vypadat. U Fuocoammare jsou tyto dvě složky až děsivě nevyvážené. 50 % (11.03.2017)