Fuocoammare (Požár na moři)

No komponovaný je to jedna báseň, ale s Požárem na moři mám dva nepřekonatelné problémy. Jednak jeho struktura je díky obrovskému množství slepých uliček děravá jako ementál, ještě hůř pak nesu režisérovu nezvladatelnou touhu po dokonale vysoustružených záběrech, která nevyhnutelně vede k inscenování situací a jinak velmi relevantnímu a závažnému snímku strašlivě ubírá na věrohodnosti. Dokument by měl primárně o něčem vypovídat, nejen dobře vypadat. U Fuocoammare jsou tyto dvě složky až děsivě nevyvážené. 50 % (11.03.2017)

Jsou na světě zvláštní místa, kde v podstatě každou chvíli lidé prožívají osudy, jimž se mi ani nepřiblížíme a ani se přiblížit nechceme. Snímek vypráví o jednom italském ostrově, kam míří dlouhodobě uprchlíci z Afriky. Není to pěkný pohled, ale pořád to zkoušejí. A místní si zde žijí vlastní životy. Je to zvláštní kontrast. (10.12.2016)

Strašně obtížně se to hodnotí a hledá se k tomu alespoň trochu nezúčastněný postoj. Rosi natočil svůj dokument mnohem promyšleněji a prokomponovaněji než lecjaký hraný film, explicitní výjevy z "lodí smrti" prostřídává s bezmála komediální rutinou života malého kluka z Lampedusy. Právě tohle střídání emocionálního tepla a mrazu dává filmu rytmus a sílu, před kterou se strašně těžko uniká k cynismu uprchlické "masy". Rosi je adresný. Část výjevů z uprchlického tábora sleduje úmyslně postavy běženců v pološeru, část na moři se naopak odehrává v syrovém detailu. Explicitnost některých záběrů vyvolá debatu o tom, co je přípustné a co už je za hranou. Jenže na sociální pornografii je Rosiho přístup až příliš sofistikovaný a důsledný v obou dějových rovinách. Dva světy - z nichž v jednom se trpí a umírá a ve druhém žije úplně obyčejný život - odděluje několik kilometrů a spojuje je postava lékaře, který se o uprchlíky stará. Jeho výpověď (mimochodem jedna z mála, která se ve filmu objeví, jinak většinu mluvení obstarávají civilní dialogy) je pro mě nejsilnějším momentem celé tzv. uprchlické krize. Rosi se snaží diváka přimět k tomu, aby se neuchyloval k několika osvojeným únikovým strategiím. Tohle se prostě děje a my se k tomu musíme nějak postavit. Oheň na moři není žádné zakázkové dílo, společenská objednávka. Je to promyšlený umělecký obraz poetické všednosti i katastrofy, která se děje na našem prahu. O morální a politické dimenzi se povedou vzrušené debaty. Oheň na moři bude polarizovat. Jako každý velký a závažný film. [Berlinale 2016] (13.02.2016)

V podstatě stejný přístup jako v Sacro GRA. Kamera v dlouhých, převážně nehybných záběrech, které na sebe zpravidla kauzálně nenavazují, trpělivě pozoruje několik účinkujících, k nimž se jednou za čas vrací. Žádný doprovodný komentář, žádná hudba, žádné zrychlení nebo zpomalení somnambulně pomalého tempa. Jen zcela výjimečně interakce režiséra s lidmi před kamerou. Zásluhou toho, že záběry trvají déle než je třeba, máme dost času nejen k přemýšlení, ale také k docenění toho, jak Rosi komponuje záběry. Lidé jsou pro něj srovnatelně důležití jako prostředí, které je obklopuje a formuje. S příběhy, jichž se účastní uvedení aktéři a v nichž jde mnohdy o život, kontrastují všední momenty ze života zdejších rybářů, kluků trávících čas ostřelováním kaktusů s vyřezanými obličeji nebo staré ženy, ve většině záběrů připravující jídlo či steloucí postel. Svět krize s globálním dopadem a svět obyčejných lidí, kteří pokračují ve svých každodenních činnostech, se k sobě v souladu s názvem filmu, v němž se také spojují dva neslučitelné živly, mají jako oheň a voda. Kontrast velké tragédie a paralelně běžících dějin každodennosti, na němž je film založen, nás bez přímého oslovování vlastního apelativnějším (a v důsledku méně přesvědčivým) filmům vede k úvaze nad naší vlastní pozicí těch, kdo žijí v relativním blahobytu a bezpečí a jejichž horizont je mnohdy rovněž omezen nejbližším okolím. Už jenom pro docenění pohodlí, v jakém žijeme, se tento rozvážně působící příspěvek k tématu produkujícímu jinak ukvapené závěry vyplatí vidět. Teprve čas ukáže, zda Fuocoammare obstojí i mimo dobu, která iniciovala jeho vznik, a zařadí se třeba ke klasickým dílům italského neorealismu. 65% (16.11.2016)

Film na téma uprchlické krize a vítěz letošního Berlinale. Když o tom psaly novinky.cz, lůza v diskusi hned začala řvát, že to bude určitě sluníčkářská sračka plná špičkových chirurgů a jaderných fyziků (zde lůzu zastupuje uživatel JohnnyV). Lůza byla jako obvykle zcela mimo. Uprchlíci jsou ve filmu prezentováni jako hulákající primitivové a jsou to většinou "bojeschopní mladí muži"™. Uprchlíci jsou ve filmu ale jen rekvizita, většina filmu je o několika obyvatelích středomořského ostrova Lampedusa, kteří jsou jakože s uprchlickou krizí konfrontováni. To, jak obyvatelům ostrova změnila krize život, je zajímavé a slibné téma, ve filmu ale zoufale nevyužité. Jde o další z řady filmů, které jsou točeny, jen aby mohly sbírat ceny na festivalech, což se pozná snadno tím, že každá scéna trvá 10x déle, než by měla. Tak třeba 10 minut sledujeme, jak dva kluci ničí prakem kaktusy nebo jak babička vaří sépiovou polévku a stele postel. Tyto postavy nejsou s uprchlíky nijak konfrontovány, nikdy se s žádným nesetkají, a jejich scény vůbec nijak neladí se scénami zachraňování hladovějících uprchlíků na moři. Film trpí zoufalou neschopností autorů naplnit ho smysluplným obsahem reflektujím slibné téma. Stříbrný medvěd je v dobrých rukou. (02.07.2016)