Dotek motýla

Neskutočne sugestívny film, ktorý poteší každého, kto si pripadá, že sa narodil do nesprávnej doby (a do nesprávnej spoločenskej vrstvy). Jeho vizuálna poetika má až psychedelický ráz. Juraj Herz v túžbe po atraktívnej látke rafinovane využil posadnutosť komunistov všetkým ruským, teda aj nesovietskym, a preto bez obáv z cenzúry siahol po aristokratickom Turgenevovi. Netuším, čo všetko z neho pozbieral, ale jeho film má celkom inú atmosféru než svet realistickej literatúry. Chvíľu po tom, čo grófka odchádza do mesta, vstupuje hlavný hrdina do zámockých komnát, ktoré odrazu vyzerajú ako desaťročia opustené. Divadelne pôsobiace barokové sochy preberajú úlohu hercov. Motív jesene, pohrebu, zmaru a hnitia, adorácia šľachtického stavu, to všetko je späté s dekadenciou konca 19. storočia. Napokon, nasledujúce verše z roku 1893 od Karáska ze Lvovic sugerujú predstavu, že Herz sa ním priamo inšpiroval: „Ó kalná a šerá a mdlá zrcadla benátská, slepnoucí v chvějivém přítmí, jež na ně dýchá den co den mráz prázdných prostor, a obrážející teď časem pouze shrbenou šedivou postavu starého klíčníka procházejícího komnatami opuštěného paláce jako přízrak, krokem neslyšným...“ Kostymérka Irena Greifová nedokázala vytvoriť uveriteľný svet Turgenevových hrdinov. Brejchovej účes je secesný, účes servírujúcej slúžky je zase z 1960. rokov, dámy bez krinolín vyzerajú ako zmoknuté sliepky. Len Pavel Pavlovský akoby vypadol z 1850. rokov, ale to je možno skôr záležitosť castingu. Chápem, že aj nekorektnosť v tomto odbore môže priniesť ovocie, ale tu je bohužiaľ zjavné, že nepresnosť nebola zámerná. Greifová mala šťastie (tak ako v Morgiane), režisér bol silnejší. (15.02.2020)

Herzova tvůrčí adaptace Turgeněvovy povídky, proměněné extrémní gradací a kumulací romantických prvků v surrealistický horor, v němž se snové prolíná s reálným. Film působí silně zneklidňujícím dojmem, který umocňuje přiléhavá hudba s umanutě se vracející písní, jež by se mohla zdát být klíčem ke všemu. Pásma obrazů, lehce konturující příběh vyprávěný jen prostřednictvím náznaků naneštěstí vyústí ve zcela zavrženíhodné odkrytí karet: magie nedořečeného je nahrazena banalitou doslovnosti. Ta nejenže předešlému vyprávění pevné rysy nedodá, ale nadto vše spatřené poskvrní důkladnou reálností. (04.11.2008)

Báječné! Lyrické snění s čarokrásnou hudbou Luboše Fišera. Snový (nechci psát surrealistický, jelikož to není, snad poetistický) snímek jakoby se oddělil od světa Morgiany, lehce poznamenán Petrolejovými lampami a budoucí Pannou a netvorem. A vysněná, mučivá láska se nakonec zjeví v reálném světě. Ta dívka, o níž nemohlo se jasně říci, zda skutečně existuje, je najednou zde. A hle, jak málo (a nebo hodně?) stačí, aby byl člověk šťasten. Herz ve své nejlepší formě vypráví obrazem tak, jak by se od filmu mělo očekávat. (24.08.2016)

Díky tomuto středometrážnímu filmu tak nějak víc rozumím tomu, proč se mi současná a německá tvorba Herzova nelíbí. Někdy dokáže být protivně povrchní a tu svou poetiku obrazu vnucovat. Stejně tak zde mi některé záběry přijdou neuvěřitelně chtěné, o postavy snad ani nejde, ale o záběr. Jenže z něho to tak čiší, tak řve, to Herzovo podívejte, jak jsem hezký vymyslel záběr, až to zavání manýrismem. Avšak díky jisté tajuplnosti a dokonalé Fišerově hudbě to patří k nadprůměrným snímkům. (10.08.2011)

Poezie v obrazech, vysněná láska, láska ke snu, láska žijící jen ve snech, láska tak křehká, že i realitu mění v sen. Směs nepojmenovatelných pocitů, které souhrnně jmenujeme láskou, přenesená na filmový pás. Spojení obrazů s nádhernou hudbou dává vzniknout emocím, mnohem méně již slovům k vyjádření pocitů. Dotek motýla není vyprávění, nejpřesněji tento dotek vystihuje popis - pozor, křehké. (23.10.2016)