Monstrum

Před shlédntím filmu jsem na něj četla opravdu příšerné kritiky. A radějij vůbec nic nečekala... no a ejhle! Když jsem na něj jen tak prostě lidsky nakoukla, nejenže nedošlo předčasně na vypínač a zůstala jsem až do konce, ale překvapivě mám ještě druhý den toto vyprávění, příběh i atmosféru dost silně pod kůží. To se mi u špatných filmů nějak nestává. Buď tedy blbnu, nebo to provedení vážně nebylo tak hrozný... (Dávám hvězdičku navíc za to překvapení). (29.05.2017)

Slušný tv film, který dojíždí na to, že jednak honí příliš zajíců na jedno, například vůbec není o sochaři Švecovi, ale hlavní postavou je jeho student (docela by mě zajímalo, zda je v něm alespoň náznak nějaké reálné postavy). A to je docela problém, protože pokud by se vymazali hrozně naivní dialogy, které tenhle pakoňista vede, jsou občas dost mimo a Martin Kraus tomu taky zrovna nepomáhá. A to to mohl bejt fakt dobrej film. Kurńa ČT, sežeňte si nějaké kvalitní dramaturgy, prosím, prosím, smutně koukám.. (05.06.2017)

Bez emocí a nedramaticky vyprávěné obrovské lidské a vlastně i dějinné drama. Film mi spíše připomínal hraný polodokument. Kromě toho, že děj skákal z jedné situace na druhou, byli herci bez náboje, chodili a mluvili. Zajímalo by mě, zda taková lidská tragédie byla skutečně spíše nějaký milostný trojúhelník, shodou okolností zasazený v umělcově nezáviděníhodné životní situaci. Nejzajímavější na celém filmu byly snad jen autentické dokumentární záběry a jak mám rád Petra Čtvrtníčka, jeho role se sem opravdu nehodila a spíše děj degradovala. (29.05.2017)

Na rozdíl od všech současných podobných povrchních filmů a seriálů z doby totality (a neváhal bych říct moderních agitek) si tady alespoň zpočátku drží snímek nějaké ty kvality, rozehrává lidské osudy a snaží se uvěřitelně přejít k oné sochařově depresi, což jen díky Janu Novotnému nevypadá křečovitě. Ale jako by posléze někdo vystříhal z filmu stěžejní scény a zápletky. Že pan sochař nebyl dva měsíce na stavbě, to se dozvíme jen tak na půl huby někde během řeči. Jaký byl osud svazácké herečky, to nám taky není prozrazeno. Co vedlo Jirku k tomu, že chce za kopečky a nemá rád režim, to je taktéž ve hvězdách. Udávala ta herečka, nebo ne? A ta poslední sochařova lež ve prospěch Pavla, to se nijak neřešilo, když přišli na to, že je to lež? A vůbec, když dá Pavel přes hubu svazákovi, to mu taky jen tak prošlo? Kam zmizela během děje postava v podání Etzlera? Říkejte si, že jsou to drobnosti, ale na tom stojí důvěryhodnost postav. Třeba Stivínové jde skvěle, když se jí dvoří mladý kluk, ale v předvedení vnitřní tragédie je sama tragická. A pak je tu pár nelogičností typu do přísně střežené dílny naklušou mladí si popovídat, když se tam zrovna natáčí ideologický film. Pavla po lese nikdo nehoní, když měli psy? A proč jsme jeho únik neviděli? Opravdu se v té době dalo vylézt na hlavu Stalina bez trestu? Ale no tak. A že by v 50. letech, imrvére po vraždě Horákové, si tolik lidí (jako Jirka a lidi v dílně) pouštělo hubu na špacír? Když připočítám všechny ty prvky současné české ideologie (abychom ukázali, jak byl ten režim fuj fuj zlý, je nutno připomenout Horákovou, Božu Modrého, aniž by to sem zapadalo. Jinak mi i hodně vadil obsazený Čtvrtníček do role taxikáře - ne, Čtvrtníčkův projev skutečně není bodrý český dědek za volantem, ale afektovaný inťoš, který si sedl za volant a trousí rádoby moudra. K samotnému filmu - líbila se mi kamera, nepřeplácaná výprava (i když třeba žluté natírání okrajů schodů je moderní vynález, a jak čtu komentáře, podobných anachronismů je ve filmu více), využití dronu, jen mohl být film o dvacet minut kratší, některé scény jsou totiž naprosto zbytečné a ukecané (a jak jsem psal, jiné, podstatnější scény chybějí). (29.05.2017)

Tomuhle filmu prozaická, tvrdá, neuhýbavá doslovnost ve skutečnosti sluší, je to chytré zpracování, vhodně zvolený materiál pro ztvárnění specifického námětu, stejně jako tvrdá a hrubá žula pro veřejný prostor opanujícího, dozorujícího Stalina. *** Přitom se však tím přímočarým vykreslením kontur dohledu moci uvolňuje moře nerozlišeného, spojitého nedohledného prostoru zneviditelňovanému, soukromému, ale vším prosakujícímu jemnocitu, němým škálám neartikulovaných, polykaných, do sebe se navzájem slévajících a prolínajících hořkostí, bolestí, bezmocí, zoufalství, a z toho všeho emanující blyskotavé smutné ironii a těžce zkoušené, zkalené lásce. Na televizní film v té jednoduchosti překvapivě silné a působivé a zdařilé i jako pocta umělci a medailonek. *** O to víc pak vrtím hlavou nad zdejším slabým hodnocením a vyčítáním doslovnosti, když si vzpomenu na nezaslouženě přechvalovaného a opěvaného Sedláčkova Palacha, což je pro mě ukázkové dílo blbé doslovnosti spočívající v návodné a vyděračské filmařině, v loutkovosti neživých postav a ve frázemi napěchovaném scénáři, kterým to nepřestávalo šustit ani na okamžik. Není zkrátka doslovnost jako doslovnost. (17.02.2020)