Dědeček, Kyliján a já

Pohodový, jemně laděný, poeticky prázdninový příběh, nejen pro nejmenší diváky a jejich rodiče. V hl.roli perfektní David Schneider, o dva roky později se předvedl v podobně laděném snímku "Červená kůlna" opět od režiséra Hanibala, dědečkem mu zde ale nebyl Bohuš Záhorský nýbrž Rudolf Deyl ml. jako děda Karpíšek samorost a převozník v jedné ze svých posledních nezapomenutelných rolí. Film byl ve své době ověnčený řadu neméně významných festivalových cen.. (12.05.2006)

Jestliže je pozdější Hanibalova Červená kůlna filmem o obrodné síle stáří, pak je Dědeček, Kyliján a já studií obrodných schopností dětství. Malý chlapec odjíždí za svým dědečkem-převozníkem na venkov, svou zvídavostí a okouzlením v něm oživuje společně se vzpomínkami také jeho odeznívající vitalitu a probouzí v něm sílu, s níž se vzepře osudu (jeho domek má být zbořen a on se má odstěhovat do "starobince"). Narozdíl od městské Červené kůlny, která má formu koláže, se v tomto ranějším snímku vrství emocionálně bohaté scény z přírody. Člověk, lhostejno zda stařec či dítě, nachází v krajině nejpřímější cestu k sobě samému. Takovou klíčovou scénou je dědečkovo noční plavání, které dokonale symbolizuje jeho znovuzrození, uvědomění si sebe sama a své vůle svobodně žít a bojovat. (20.02.2010)

Jako dítě jsem na tomto snímku obdivoval dobrodružství malého klučiny, který utíká z města od paní na hlídání, aby dědečkovi přidělal nejednu starost. Jako dospělý však vnímám něco jiného, pohodový až sentimentálně laděný příběh o chlapci, který nevědomky motivuje dědečka k tomu, aby to lidově řečeno "nezabalil". Další plus za pěkné lokace. (24.10.2011)

Kde jsou ty časy... Nu, musel jsem si zase jednou povzdechnout, protože >v rámci žánru< ani po téměř půlstoletí neztratil tenhle poetický film své kouzlo (a kde jsou už dnes ty současné podbízivé uhýkané srágory, že...) a navíc - pro vnímavé fandíky - se zde asi poprvé v českém filmu objeví dva úžasné technické klenoty té doby - nadčasový sportovní kabriolet Porsche 356 a d.m.s.n. nejkrásnější letoun všech dob - Sud Aviation Caravelle. ( http://cs.wikipedia.org/wiki/Sud_Aviation_Caravelle ) . . . A za ten příběh - ach dědečku i Kyliáne, pamatuju si vás! Vrátil jsem se s vámi zase po letech do dětství a byl to pěkný výlet! Tak šťastnou cestu... - - - - - (Poprvé viděno kdysi v dobách černobílých, hodnocení po repete 13.4.2013 na tv Barrandov /zas po čase jeden z mála smysluplných počinů téhle stanice/ 348., komentář zde nostaligický coby dvacátý - 13.4.2013) (13.04.2013)

"Já už jsem starej, já už mám tu svou plavbu za sebou," říká dědeček svému pětiletému vnukovi Jožinovi. A přeci se dá nakonec vnukem přemluvit, aby místo odchodu do domova důchodců ("školky pro staré lidi", jak tomu roztomile říká Jožin) si nechal opětovně postavit svůj domek (co má padnout kvůli stavbě nové přehrady) a mezitím se na zimu přestěhovat do Prahy. Moc hezký a poměrně poeticky vyprávěný film o tom, že jak fungují (nebo spíše jak by měly fungovat) mezigenerační vztahy. Jen tedy jako moc nechápu zdejší obsah filmu. Přestěhování do Prahy se odehraje až v samotném závěru filmu a o "přenesení venkovské pohody" lze snad (ale ve velmi omezené míře) hovořit jen v poslední scéně, kdy dědeček jede na oslíku Prahou. Jinak ten film je hlavně úžasný tím, jak poukazuje na oboustrannou prospěšnost vzájemného obohacování mezi stářím a mládím. Kluk se naučí od dědy plavat, chytat ryby a sní sen, že jednou jako jeho dědeček bude námořníkem. A dědeček? Ten díky svému vnukovi získá novou chuť do života. (23.08.2017)