Reklama

Reklama

VOD (1)

Píše se rok 1943 a v mainském St. Cloud´s se ředitel sirotčince a gynekolog Wilbur Larch snaží vytvořit co nejlepší prostředí pro opuštěné děti a zároveň jim hledá adoptivní rodiče. Nelegálními potraty pomáhá i ženám v nouzi. Jeho oblíbencem se stane Homer Wells, dvakrát adoptovaný a dvakrát odmítnutý nadaný sirotek. Larch ho učí a dokonce zfalšuje jeho zdravotní stav, aby nemusel do války. Homer dokonale zvládne gynekologickou a porodnickou techniku a stane se Larchovým pomocníkem. Odmítá však dělat potraty nešťastným ženám. Tvrdí, že člověk by měl být na světě rád za všech okolností. Jednoho dne přijede do sirotčince na potrat těhotná Candy Kendallová, kterou doprovází její přítel a vojenský letec Wally Worthington. Homer chce sirotčinec opustit, touží po poznání jiného světa a chtěl by být užitečný. Larch je zklamaný a sirotkům je to líto. Homer odjede s Candy a Wallym do Cape Kenneth, kde Wallyho rodiče vlastní velký jabloňový sad. Rozhodne se, že se připojí k partě námezdních černých česáčů vedených Arthurem Rosem s jeho dcerou Rose Rose. V ubytovně visí pravidla moštárny, o kterých Rose prohlásí, že to nejsou pravidla pro ně, že si udělají svá vlastní. Wally záhy odjíždí bojovat do války. Homer se přátelí s Candy, která v sadu také pracuje. Candy se mu svěří, že nedokáže být dlouho sama. Oba se do sebe brzy zamilují a intimně se sblíží. Mezitím Larch v sirotčinci čelí správní radě, která chce na jeho místo dosadit někoho s moderními názory na porodnictví a pediatrii. Larch zfalšuje Homerův životopis a doporučí ho radě. Zároveň pošle Homerovi svůj lékařský kufřík. Homer však nemyslí na nic jiného než na Candy. Odpoví Larchovi, že je v Cape Kenneth spokojen a že zůstane. Po nějakém čase Homer zjistí, že mladičká dcera černošského předáka Rose je těhotná. Candy se od Rose Rose dozví, že otcem dítěte je její otec předák... (TV Prima)

(více)

Videa (1)

Trailer 1

Recenze (786)

DaViD´82 

všechny recenze uživatele

Snad jediná opravdu zdařilá filmová adaptace některého z Irvingových děl. Scénárista (mimochodem sám autor knihy) knihu s citem převedl a tak ani brutální okleštění oproti předloze nevadí, jelikož je zachována atmoféra. Hallström má celý snímek pevně v rukách a navíc zde všichni velmi dobře hrají. Skvělý a velmi příjemný film. ()

H34D 

všechny recenze uživatele

Že Pravidla Moštárny jsou spolu s Gilbertem Grapem dva nejlepší Hallströmovy filmy je nad slunce jasné, ovšem zvolit jen jeden by byl pro mě nadlidský úkol. Oba jsou zatraceně citlivé a dojemné snímky a u obou jsme mohli být svědky dvou výborných hereckých výkonů, který zde však byl konečně po zásluze proměněn v oscara. Avšak je nutno podnotknout, že nemalou zásluhu na oblíbenosti Michaela Caine jako doktora Larcha má jednoduše ona scénářem předepsaná postava... Film tedy jako něžný doják, který "zabolí" i pohladí, funguje dokonale, od prvních záběrů sirotčince, přes poslední slova pana Rose "Ain't that right?" až po opětovný návrat k dětem, ale přesto mi právě tento přímočarý "lov" diváckých emocí brání udělit aspoň pomyslné procento navíc, které by hodnocení převážilo na stranu pěti hvězdiček. 9/10 ()

Reklama

Boogeyman 

všechny recenze uživatele

Přesný příklad filmu, který se mi velmi líbil, ale jakmile skončil, přestal jsem na něj myslet a neláká mě vidět ho znovu. Lasse Hallstrom mi vždycky přišel jako skvělý vypravěč, tady však nefungeje vztah k postavám a jejich osudům a celý příběh tak přes značnou zajímavost vyzní do ztracena. Celý film se nese v posmutnělém hávu, skutečný útok na srdce a mrazení se však nekoná – což by podle zdejších komentářů mělo. ()

ScreamJay 

všechny recenze uživatele

Ve chvíli, kdy se z filmu stane poezie, kdy se záběry změní ve verše a kdy filmové řemeslo přejde ve skutečné umění, právě v tu chvíli vznikají filmy s úžasnou hloubkou, se schopností pohnout s lidskou duší. Pravidla moštárny tohle dokázala. Lasse Hallström podal mrazivě dojímavou studii o osamělosti, o touze poznávat a pomáhat lidem. Nikdy jsem novelu Johna Irvinga nečetl, ale přesto jsem měl pocit, jako by místo záběrů přede mnou někdo obracel listy knížky. První fáze filmu, pohled do dětského domova, na ty osamělé dětské duše za skly smutného místa. Smutného, ale přesto plného naděje a očekávání, že jednou přijde někdo, kdo si je odvede a budou mít rodinu. Už nebudou spát v jednom pokoji na skromných postýlkách a už nebudou muset utrápeně sledovat s ručičkama vzepřenýma na okenním parapetu, jak na ně zase nedošla řada. Jak měl štěstí někdo jiný. Michael Caine, v roli doktora, který se pasoval do role "otce" všech těch smutných dušiček, jež se rozhodl jim to, že nebyly pro jejich matky tím pravým, že je opustili a nechali jejich duše bloudit po nekonečných pláních osamění, právě on podává skvělý výkon, po právu oceněný Oscarem. Ta jeho otcovská láska, to uvnitř se pak spojilo s jedním z těch dětí, s tím, který byl pro něj výjimečným, kterého přesto nikdo nechtěl. S Tobey Maguirem, jehož postava Homera je příkladem čistého srdce, srdce s touhou pomáhat, být oporou. Skromnost a lehká naivita je mu zde vlastní, každý výraz tváře je naprosto upřímný a herectví posouvá za hranici běžného hereckého řemesla. Jeho kroky pak diváka přenášejí do druhé fáze filmu. Touha po poznání světa, touha po poznání dosud nepoznaných citů. Změna místa, kde žijete a berete ho jako svůj domov i kdy sirotčinec tím pravím domovem není. Poprvé pohlédnete vstříc nepoznanému, do vln oceánu, který byl jen vaším snem, takovou skromnou představou ze stránek knížek, jenž každý večer někdo v tichu místnosti obracel a z nichž předčítal spousty příběhů. A ta slova pak dostávají svůj význam, to pravé kouzlo. Charlize Theron nijak ve svém umění za Cainem a Maguirem nezaostává, naopak se jim zcela vyrovnává. Dává tak skromnému chlapci poznat to, co zatím bylo pouze v jeho představách. A pak už se dostáváte do finále, třetí fáze, kdy sen zase naráží na krutou realitu všedních dnů. Kdy se znovu vracíte na pevnou zem a srovnáváte se s tím, co život nabízí. Lasse je pan vypravěč, každý záběr má svou nezaměnitelnou hloubku, každá scéna působí na divákovu duši. Vše ještě podtrhuje něžná, ale zároveň tak smutná hudba, která obzvlášť na začátku filmu jako nit navléká slzičky opuštěných dětí. "Člověk kráčí světem, aby se jednou vrátil tam, kde udělal ty krůčky první." Tahle moje myšlenka asi nejlépe shrnuje celý můj nadfilmový zážitek. Hledejte hloubku, tam kde se hloubka hledat dá, v příběhu, který svou příběhovostí přerůstá meze plátna nebo obrazovky. I když oči jsou prázdné, srdce nikdy prázdná nebudou, mají své sny a svá přání, které když se vyplní, ty smutné pohledy dostanou zpátky svojí jiskru, Tu jiskru naděje. Pravidla moštárny takovou jiskřičku vykřesávají. () (méně) (více)

B!shop 

všechny recenze uživatele

Naprosto ultimatni dojak, jenze tenhle je tak uzasne natocenej, ze proti tomu clovek nemuze nic rict. Scenar sice neni nikterak komplikovanej, ale dava prostor jak humoru, tak dramatickejm a napinavejm scenam a ani na sekundu diky nemu film nenudi. Film je navic natocenej fakt svizne a zabavne, navic se skvelou hudbou a muze se oprit o paradni herce. Predevsim to je Michael Caine, ale i ostatni jsou paradni. Akorat Tobey ma celou dobu svuj klasickej ospalej noumovitej vyraz a i pri vaznejch scenach se usmiva jak trouba. No a co se tyce uvodu a zaveru v sirotcinci, tak deti jsou fajn, zadny otravny parchanti. Tenhle film mam proste rad, uz jsme ho videl nekolikrat a nemuzu na nem najit zadnou chybu. ()

Galerie (54)

Zajímavosti (15)

  • Písnička, která hraje z gramofonu, je „Ukulele Lady“ od Vaughn De Leath. (Duoscop)

Související novinky

Oscaroví tvůrci míří do Prahy

Oscaroví tvůrci míří do Prahy

15.10.2011

Praha se už brzy zařadí po bok dalších světových měst, která mají štěstí na velké kulturní akce s účastí zajímavých hostů. V pondělí 21. listopadu 2011 totiž Rudolfinum hostí benefiční Concert for… (více)

Reklama

Reklama