VOD (1)
Obsahy(1)
Filmové publikum a jeho proměny v době online komunikace aneb když si filmaři mohou přečíst, o čem si jejich diváci povídají po skončení filmu... První filmový portrét Československé filmové databáze, kontroverzního fenoménu současné české kinematografie. Sedmý díl z osmidílného cyklu obrazově vytříbených autorských dokumentů inspirovaných péčí o české filmové dědictví v době digitalizace. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (65)
Bizááár! Tohle měl být dokument? Na jedné straně panoptikum divnolidí žehrajících na to, jak se jim najednou nějaký anonymní plebs soustředěný na jednom místně opovažuje kecat do toho vysoce intelektuálního umění a na druhé straně prapodivný náhodný výběr uživatelů ČSFD, které tvůrci "dokumentu" sebrali na MFF Karlovy Vary, aby jim řekli něco o ČSFD? Tak dobře, očividně na natočení dokumentu tohle stačí, takže si třeba zítra stoupnu na chodník, natočím na mobil jak kolem jezdí auta a pak se zeptám náhodných kolemjdoucích, co si myslí o tom, že ty auta jezdí po silnici. Bude to mít nesporně vyšší vypovídací hodnotu, než tohle dílo. ()
Ke svému jubilejnímu 1000. hodnocení jsem si vybral jinou jubilejní událost – historicky první a doposud unikátní odpad! mé nejoblíbenější souložnice slečny Smilly. To milé děvče je totiž schopno bez zardění opětkovat i televizní reklamu na tělové mléko a já proto musel vědět, jaká antická dramata se v tomto pekelném dokumentaristickém zvěrstvu odehrávají. Zejména pak s přihlédnutím k faktu, že pojednávají o nejhřejivějším domově filmových fanoušků v naší galaxii ;-), jak neskromně tvrdí sám ó velký automaticky vygenerovaný ČSFD Poser, kterého ani za 15 let nedokázal náš HOMOtáta naučit, že emotikon v žádném případě nenahrazuje interpunkci. Avšak, jak už je patrné z mého hodnocení, já se u toho vůbec nepoblil a únik moči by se dal přepočítávat opravdu jen na mililitry. Vlastně jsem ty chcánky souměrně prokládal hlasitým smíchem, protože takový ansámbl zmutovaných individuí byste nenašli ani v Pokémonech. Na straně jedné přiteplený Slovák se svojí Addamsovou rodinou, až do krve hájící tento výkvět populárně kulturní publicistiky, na straně druhé senilní grupa arogantních pseudoznalců, kteří každé ráno snídají Šalamounovo hovno s posypem Ježíšovy kožní plísně, a někde mezi balancuje neschopný lempl Procházka, který stojí jako režisér za úplné hovno. Dokument asi ČTéčko stříhalo v Malování, jinak si nedokážu vysvětlit všechny ty dramatické texty ve fontu Comic Sans, kreativně vložené do černočerného pozadí. Ale jak už jsem naznačil, formu s obsahem zde plnohodnotně zastiňuje totální bizár. Jako třeba ten přemoudřelý olysalý geront, který apriori odsoudí celou databázi, její uživatele nepřímo označí za unifikované stádo filmových diletantů, a přitom neví ani takovou základní informaci, jako že je tu možnost registrace (ta hromádka písmenek se tady asi zjevuje kouzlem, blbečku). A což teprve pan Vachek, který ráno nejprve provětrá seschlého lofasa, pak se jde poprvé v životě podívat na ČSFD, přičemž dopoledne už fundovaně polemizuje s Pomothym na nějakém stupidním semináři a celou jeho HOMObázi brilantně shrne slovy: „Prostě to je, no. Nic to vlastně nemůže udělat ničemu, ale protože to může bejt, tak to je.“ A podobných kokotů, pro které není film primárně zábava, nýbrž obyčejná zdechlina, kterou můžou až do bezvědomí pitvat a hledat v ní neexistující hloubky a přesahy, je tam celá neúnosně početná řada. Slyšet je třeba takový Shyamalan, tak si jen nechápavě zaťuká na čelo a řekne cosi jako: „Ježiši, já si chtěl prostě jen natočit biják o chlápkovi, kterej je duch, s těma žvástama o narativní exploataci běžte do piče!“ Vzhledem k tomu, že je tady docela málo hodnocení, naservíruju vám jednoklikací dárkové balení rovnou sem, protože to opravdu stojí za to, aneb humorná půlhodinka o tom, jak jedni kokoti blábolí o druhých kokotech a ten největší kokot to celé natáčí. ()
POMO, odkedy som ho videl naposledy, už nehovorí po slovensky, ale po česky. Asi aby naplnil pojem Česko-Slovenská v názve databázy. Užívatelia nemajú radi dlhé komentáre, skôr pocity videného. Filmoví odborníci čsfd používajú, ale chráň Boh, aby sa registrovali. Pretože oni ako mladí čítali Kafku a Dostojevského a o filmoch debatovali melancholicky, po nociach chodili Brnom ak videli nejaký ruský film, kdežto dnešní mladí debatujú o nich prevažne technicky. Vachka mám ako režiséra rád, no tu nejaké bohvieaké brilantné názory nepredviedol. Zhruba v zmysle, že plkať sa môže o čomkoľvek, aj tak je to jedno. Vadí mu, že každý môže do komentára napísať čokoľvek. Prázdniny pána Hulota však majú na databáze slušné hodnotenie, čím ju zobral ako-tak na milosť. Režisér dokumentu vidí rozdiel medzi filmovými cinefilmi a používateľmi čsfd na línii Vláčilova Holubica vs. Edwardsova Godzilla. Používateľ Douglas píše najdlhšie komentáre na čsfd. Učiteľ na vysokej škole dáva horšie známky tým, ktorí používajú údaje z čsfd, pretože sú lživé a zavádzajú. ČSFD je kontroverzný projekt, Vachkov Záviš, kníže pornofolku je kontroverzný film. ČSFD je kúl. ČSFD je pop. O Holubici sa nediskutuje. Užívatelia sú zobrazení ako drzí a hanbliví introverti, čo sa uvoľnia až pri klávesnici doma v teple. Ste z týchto viet múdrejší? Nie? Ani ja som nebol. Ale tiež ma zaujalo, ako mnohí spolukomentátori berú čsfd strašne vážne. Myslel som si, že tu je väčší nadhľad. No - neni. Nič to nemení na tom, že dokument veľa nového nepriniesol. Otázne je, či vôbec mohol. Skôr taká znôška raz nudných, občas interesantných zaujímavostí pre tých, čo na databázu chodia denne. ()
Jak paradoxní a příznačné, že cyklus audiovizuálních esejí na různá témata týkající se kinematografie a přístupu k ní (od archivnictví a restaurování/remasterování, přes manipulativnost a realtivnost sdělení po reflexi, prožívání i materiálnost filmu), zůstane radikálně nepochopený a narazí naopak na zeď apriorního odmítnutí a zatvrzelé neochoty reflektovat a uvažovat. Při tom právě o podnícení reflexe zjevně tvůrcům šlo. Navzdory neadekvátnímu zdejšímu označení labelem "dokumentární", má cyklus Arzenál blíže k formátu video esejí než k dokumentu, alespoň ne v jeho obecně přijímaném významu. Jeho cílem není informovat či prezentovat fakta a hodnocení, ale předkládat divákům podněty v souladu s tím, že není jedna neotřesitelná autoritativní odpověď, stejně jako film potažmo obraz nemá jeden jediný význam. Místo, aby se zdejší nadšenci filmu věnovali podnětům, které se týkají předmětu jejich zájmu a jeho podstaty, které se rozebírají v jiných dílech, především "Ostře sledovaná digitalizace" a "Nová věčnost", tak naopak řeší svůj vlastní obraz. Navíc obraz, který sami utvářejí, takže o to víc jsou pobouřeni jeho podobou. Výkřiky, že je pořad zaujatý jsou poněkud absurdní v momentě, kdy dává prostor k vyjádření různým stranám a naopak se zjevně snaží ukázat absurditu elitářského přístupu sarkastickými mezititulky. Nejvýmluvnější pro podstatu ČSFD je pak výtka, že tvůrci nezahrnuli reprezentativní vzorek uživatelů. Ta odhaluje potenciál k egocentrismu a zaslepenosti vlastní jakémukoli sociálnímu médiu, kterým je také ČSFD. Každý jednotlivec na sociální síti sám sebe vidí jako onoho vzorového, což souvisí s tím, že vytvářením si bublin konvenujících názorů se potenciálně inklusivní a demokratické platformy transformují na rozdrobené více či méně radikální enklávy elitářů. Je pak otázkou, jestli vůbec může vzniknout pojednání o ČSFD, které by konvenovalo všem jejím uživatelům, potažmo jak by mělo vypadat. Zatím na jakékoli i sebestřízlivější pokusy popsat tento fenomén vždy jistí uživatelé zareagovali velmi emotivně a odmítavě. Tvůrci naopak přišli se zjevnou úctyhodnou myšlenkou ony domněle znesvářené světy vně a uvnitř ČSFD propojit, i když samozřejmě narážejí na prostý fakt, že ne každý člověk je ochotný se vyjadřovat na kameru, nebo je zkušený řečník. Nicméně to, že onen dialog nevyšel, už není jejich vinou. Naopak fakt, že diskuse, které mohou vést k tříbení názorů, nahradilo vyblití se do klávesnice bez zpětné reflexe, není vlastní pouze ČSFD, ale právě všem sociálním médiím v době jejich masovosti. To ale není chyba této eseje, která se naopak snaží spojovat bez ohledu na nějakou předpojatou adekvátnost oněch spojení. Výmluvně zde nakonec dochází k dialogu oněch některými stále zarputile oddělovaných vysokých a nízkých rovin kinematografie v závěrečné koláži obrazů z Vláčilovy Holubice a Ewansovy Godzilly. A je to dialog užší a překvapivě funkčnější než mezi znesvářenými sférami filmových nadšenců opevněnými v zákopech, které si sami vykopali a sami je zatvrzele vystužují. Ale naděje tu je, jak ukazuje setkání Pomotyho a Vachka, které je samo o sobě grandiózně roztomilým kontaktem dvou protilehlých pólů spojených vášní k filmu. () (méně) (více)
Dosť WTF ale bavilo ma to. Tá optika na túto stránku je niečo čo ma už dlhšie zaujímalo. Škoda, že to nie je lepšie urobené a viac informačne vyčerpávajúce resp. dramaturgicky funkčnejšie. Tak ale možno je to art, ktorému nerozumiem rovnako ako autor , ktorý nerozumie podstate stránky o ktorej točí. Ale dostal som po tomto chuť na dokument o Jarmushovi v réžii Michaela Baya. 7/10 ()
Galerie (4)
Související novinky
Fenomén ČSFD.cz tento pátek na ČT Art
Jedinečný cyklus osmi půlhodinových dokumentů od pěti režisérů nabízí originální pohled na české filmové dědictví i péči o něj. Série vznikla v úzké spolupráci s Národním filmovým archivem (NFA).… (více)
Reklama