La La Land

Jste nevkusný dezorientovaný lovec hemoroidů nebo maloměstská, životem zklamaná odpudivá prasnice a hledáte náplastičku na podrážděné rektum, zlomené otylé srdíčko či jen tupý únik z nedostatečně vybarvičkované reality? Pak je Homolalaland s náramně progelovaným romantickým příběhem, plným lásky, rozkokošných pissniček a žužu tanečků, přesně to, co vám tutově vyhřeje perikard. Pokud do výše zmíněných kategorií nepatříte, raději si místo toho pusťte plyn, nebo si přehrajte v hlavě svůj dosavadní spokojený heteroživot při skoku z okna. Bude to rychlejší a daleko méně bolestivé. Tento Napomádovaný Šulin Růž není totiž nic jiného, než trapný, plytký a afektovaný buzikál, napumpovaný lacinými popovými kolotočářskými sračkami a ukvičenými preludii negerských kvartet, zvanými jizz, z nichž vám samovolně slezou vlasy a nehty. Prostě si představte čerstvě upečený, úplně dutý třípatrový dort z hoven, kýčovitě pocákaný rakovinotvornými pastelovými syntetickými barvami, z něhož ke vší té hrůze hned na začátku vyskočí nebetyčně odporná šišlavá ropucha, a až do konce vás v pravidelných intervalech oblažuje obludně falešným kontraaltem v neuvěřitelném rozsahu nečárkované rakoviny hrtanu. Opravdu nevím, co bylo dávivější. Jestli sledovat naprosto debilní děj, poslouchat pouťové cajdáky a mučivé kvílení saxofonů, nebo se kochat pohledem do pitvořící se andělské tváře Kamenné Emy, jejíž vtíravá krása by se dala esteticky objektivně přirovnat snad jen k vyhřezlému červivému konečníku hygienicky zanedbávané opruzené šedesátnice. Přitom by se buzikály daly v pohodě dělat s grácií a jeden by z nich vůbec nemusel odcházet s bolestivě prokousnutou pěstí a akutním zánětem nevkusu. (23.01.2017)

„Chceš zůstat na další?“ - „Ne, měli bychom jít.“ Chazelle si u mě Whiplashem nasadil laťku pořádně vysoko a…nezklamal mě! Technická stránka je vypiplaná, příběh dostatečně nosný, herecké duo sehrané. Snímek se může plně opřít o skvěle zvládnuté žánrové pilíře jako taneční choreografii, chytlavou hudbu (těch písní je tu sice přehršel, ale hned několik bylo opravdu výrazných) a v neposlední řadě nevtíravý zpěv. A když už jsem u té otázky žánru…pro někoho byl ten přechod od muzikálu k hudebnímu filmu hůře přijatelný, mně ovšem přišel až překvapivě plynulý, a to kvůli změně nálady a atmosféry snímku. A přestože se film pocitově překlopí, úsměvné, zábavné, smutné i niterné scény se střídají až do výborného konce. Na rozdíl od Whiplashe jsem sice nebyl tolik stržen (příběhem či rytmem), ovšem nechal jsem se postupně okouzlit, řádně dojmout (!) a tuhle neobyčejnou podívanou si užil na 5*. „Nevyhazujte mě.“ - „Je konec! Je mi líto, Sebe.“ - „Jsou Vánoce!“ - „Ano, viděl jsem výzdobu. Hodně štěstí v Novém roce.“ (25.05.2017)

Nejslabší z oscarových adeptů na nejlepší film. Hravost a iluze vydřená bez toho, aby vytvořený svět v rámci vlastních pravidel dával smysl. Mám z toho pocit, že vypustit hudební čísla, drželo by to pohromadě lépe, což je u muzikálu dost fuck up (ale zase by tím nevynikla vpravdě fantastická kamera). Pro výborné herce a odvahu uhnout na konci od běžného konceptu to přesto v hodnocení vytlačím nad průměr, přestože jsem xkrát během projekce váhal, že to nedokoukám. (07.03.2017)

Bublinkavo farebne čvachotavé, synchronizované, zamilované, aj emočne vcelku dojímavé. Teda také, akým by mal muzikál byť. Až teda na pár výhrad. Či vlastne jednu, ale nadväzujúcu. Takú všeobecne protikapitalistickú. Neustále zdôrazňovanie prešľapávania si individuálnej cesty k úspechu v konaní hrdinov pripomína skôr filmy typu Oni žijú! (r. John Carpenter), kde boli slovné rady nabádajúce k takémuto správaniu podrobené ostrej kritike (ambiciózne reči tam viedli zmutované pizdy a navoňaní idioti z inej planetárnej dimenzie, kurviacej prirodzenosť na Zemi). Tu sa také nerieši, tu sa na kariére tvrdo pracuje. Berie sa každý štek, každý konkurz. A aby bolo na žrádlo a byt - tvrdo sa fachá. Sympatické je to potiaľ, pokiaľ sa ústredná dvojica borí s prerazením nahor. No potom nasleduje veľká, no nie až tak brutálne dojímavá pointa (pozor: nasleduje spoiler!): je možné dosiahnuť svoj sen, lenže ten je nezlučiteľný s veľkou láskou. Alebo inak: úspešnej kariére musíme vždy niečo veľké obetovať - v tomto prípade výnimočný vzťah. (04.01.2017)

Jubilejní stý komentář u tohoto kousku začnu tím, že se jedná o, stejně jako loni u the Big Short, nejlepší film co jsem letos zatím viděl. HAHA a nyní i bez humoru mohu říci, že ačkoliv nejsem muzikálový nadšenec a krom Moulin Rouge jsem nic zásadního neviděl, La la Land mě k sobě připoutal už od nápaditého začátku a ačkoliv se závěrečný akt poměrně táhl, úplný závěr mě zase téměř natrvalo zarazil do nekomfortní sedačky pražské Lucerny. Miles Teller byl v režisérově prvotině Whiplash skvělý, ovšem zde si ho naprosto nedokážu představit a bez výtečného dynamického dua by ten film byl né-li poloviční. Ryan Gosling je, co se týče uvěřitelnosti a určité neprůhlednosti, jistota a ačkoliv jsem s ním už viděl několik filmů, do kterých se příliš nehodil, absolutně si nedovedu představit nikoho lepšího, kdo by tak výborně a flexibilně sekundoval oscarové Emmě Stone, v jejichž obřích kukadlech jsem se ztratil hlavně v Birdmanovi a nejen tam. Druhým středobodem filmu je vymazlená choreografie v kombinaci s režisérskou vůlí natočit něco neotřelého a zároveň bezprecedentního, jejíž každý záběr ladí a koresponduje s výtečnou kamerou, která jestli toho zlatýho plešouna nezíská, tak už fakt nevím (získalo! :D). Tomuhle nemůže konkurovat ani dvojnásobný vítěz Roger Deakins ani Arrival jakožto největší želízko v ohni. Damien Chazelle se u mě stává dalším filmařem, u něhož budu sledovat každý nadcházející projekt, ať už bude o čemkoliv. 9/10...[4.1.2016_ČSFD projekce_kino Lucerna] (05.01.2017)