Boj

Typické Lindholmovo drama, které se zabývá těžkým morálním dilematem a složitostí současného světa. Lindholm scenárista zaujme skvěle vystavěným příběhem, kdy se dvě linie dělící od sebe několik tisíc kilometrů protnou v hluboce lidském soudním dramatu, v němž neexistuje jednoznačná odpověď na otázku, zda se odehrál válečný zločin. Ono morální dilema je hluboké a v Lindholmově podání chápeme obě strany, ačkoli sám autor lehce naznačuje, že některé věci nemůže člověk, který jim nebyl přítomen, nijak hodnotit a u válečných akcí a potenciálních zločinů to platí zvlášť. Práce s postavami je fantastická a na hlavním hrdinovi je výtečně ukázáno, že i když se snaží žít dle pravidel, dostal se do situace, kdy některá bude muset porušit. Trochu vyčítat bychom mohli snad jen nedořešenou a trochu zbytečnou podzápletku se zlobivým synkem, která vyšumí. Lindholm režisér pak trošku zklame až příliš rozvleklým tempem a dlouhou expozicí, kdy opravdu trvá dost dlouho, než se dostane ke klíčové situaci, od níž se pak vše odvíjí. I proto je zpočátku filmu dost utahaný a nic moc se v něm neděje. Obsazení se ale povedlo na výbornou a Pilou Asbæk je naprosto výtečný, přitom minimalistický, stejně tak Tuva Novotny, i ostatní jsou naprosto perfektní. Krigen je hodně podařený film, který znovu donutí k zamyšlení nad dnešní dobou i životem jednotlivců, takový dopad jako předchozí Lindholmův režijní počin Únos ale IMHO nemá, proto hodnotím 70 %. (28.12.2017)

Uplne nemam jasno, na co chteli tvurci poukazat predevsim... Zhruba polovina filmu se odehrava v Afganistanu a zbytek v Dansku. Kazda cast je vyborne natocena, ta prvni zaujme vice po strance technicke, v te druhe pak divak musi ocenit herecke vykony vsech zucastnenych. Paradoxne se mi po herecke strance nejmene zamlouval hlavni hrdina... Komorni valecne drama s dobrym pribehem, na ktere si clovek vzpomene i po roce. Jsem obdivovatel danskeho dramatu 21. stoleti a mozna tento fakt prevazil rucicku smerem k plnemu hodnoceni. Videno v ostravskem Minikine, 33 divaku. (16.07.2016)

Něco přes dva měsíce a je tu opět dánský film o válce a opět jsou u toho Tobias Lindholm (tentokrát i jako režisér) a Pilou Asbæk. Zatímco 9. duben se zaměřil na rok 1940 a zoufalý odpor dánské armády proti parnímu válci Wehrmachtu, ve Válce jsou Dánové v pozici členů mezinárodní koalice v Afghánistánu. Každodenní patroly, neviditelný nepřítel, cizí prostředí a nedůvěřiví místní civilisté, to je ovšem jiná válka než obrana Jutského poloostrova. Navíc dlouhodobé odloučení neprospívá rodinné pohodě. Každodenní rutina hlídek a občasných telefonů s rodinou je však narušena událostí, která dopadne na hlavního hrdinu i jinak, než hrozbou trestu. Jak už napsal DaViD´82, je skvělé sledovat, jak se Lindholm dokázal popasovat s tématem, které se lehce může zvrhnout v plejádu velkých slov, smyčců na správných místech a dlouhých závěrečných proslovů, zkrátka v to, co si spousta lidí spojí s "velkým tématem". Nic takového "očišťujícího" tu neuvidíme, lidské drama je ale o to uvěřitelnější a mrazivější v tom, že je znát z každého pohledu ústředních postav Clause a jeho manželky. Svědomí, zpytování sebe sama, rozpolcenost mezi odpovědností k rodině a odpovědností za životy lidí, přátelství, všechno důležité sdělené ve strohých větách, pohledech a stiscích rukou. Mimochodem v soudních dramatech jsem viděl jen málo tak silných (a přitom vlastně vtipných) momentů, jako Kennethova "řezníkova" výpověď. Jinak řečeno chtějte mít v průšvihu takového přítele. Pohled prokurátorky byl k nezaplacení, to bylo něco, co nedokázala pochopit. (31.01.2016)

Pikantní téma, které se dostane pod kůži. Hlavní hrdina je sympaťák respektovaný svými muži. Přesto vidíme, že dělá chyby. Když v krizové situaci nejede podle protokolu, má to pro něj velmi nepříjemnou dohru. Film se změní na soudní drama, kde jsou oba úhly pohledu velmi dobře argumentovány. Já osobně jsem fandil hlavnímu hrdinovi, aby se z toho dostal. Válka bez nevinných obětí ještě nebyla a nikdy nebude. (05.06.2016)

Klasická "lindholmovina"; tedy procedurální, minimalistická, herecky utlumená, bez zbytečných keců a o opět o tématu, které by ostatní scenáristé jen stěží pojali bez alespoň špetky melodramatu. Přesto to není v žádném ohledu pomalé, nepřístupné či chladné; pouze se zde emoce nedávají najevo brečením a řvaním z plna hrdla, ale zádumčivým zapálením si cigarety. Nevýhodou je rozdělení na dvě části, jelikož to co nabízí ta první (denní rutina na misi v Afghánistánu a trable rodiny doma) je něco, co bylo k vidění/přečtení v posledních letech vícekrát, byť pravda že zdaleka ne vždy takto kvalitně a civilně. Naopak pasáž se soudním přelíčením je v tomto ohledu bez výhrad a je až neuvěřitelné, jak se daří mezi řádky zprostředkovávat morální dilema hlavní postavy, aniž by kdy cokoli bylo vyřčeno doslovně. Mohly v tom nějakou roli hrát novinářské hyeny, dopady na okolí apod., ale nic takového; intimně se to zaměřuje výhradně na samotné přelíčení a scény z domova (stejně jako v Únosu to bylo čistě o vyjednávání v kanclu a přežívání v jedné kajutě). Ano, lze si nepochybně tentýž námět představit i jako typickou oscarovku, a nemuselo by to být ostatně vůbec špatné (viz právě Únos "versus" Kapitán Phillips), ale Lindholmův přístup je svébytnější i nepoměrně zajímavější. A díky tomu i s větším prvoplánově nevynuceným emocionálním dopadem. (25.01.2016)