Smrti král

Zajímavý nápad i kompozici mi osladili opravdu nehrající, nebo přehrávající herci. Víc šklebení neznamená víc emocí, což platí především o scéně poslední. Postavy mi byly velmi nesympatické a tak jsem se nemohla dočkat, až všechny zemřou. Ze souboru se mi tak líbila jen první scénka (s rybou) a minimalistickou scénku s titulky (o mostu), kde nikdo nevystupoval, a tak se nemohlo nic pokazit. Rozhodně se nejedná o drama, nečekejte ani horor - jde jednoduše o experimentální film, který si hraje s formou snad ještě více než s obsahem. (29.07.2014)

Zapálený majster čudesností a nechutností. A to nehovorím ani o Davidovi Lynchovi, ani o Davidovi Cronenebergovi. Ich európsky nasledovateľ má meno Jörg Buttgereit. Týmto svojím dielom potvrdzuje pozíciu jedného z najodvážnejších a najnetipyckejších filmových tvorcov. Selekcia príbehov, z ktorých ani jeden neskončí happy endom, môže mať pre senzibilných jedincov katastrofálne následky. (06.07.2017)

Jméno Jörg Buttgereit v mém pomyslném žebříčku poskočilo o dalších mnoho příček nahoru. Der Todesking, natočený v období mezi Nekromantiky, zaujal především svou citlivostí, téměř vymizením honby za maximálním hnusem a svým nápadem. V průběhu celého týdne se pomalu, ale nezastavitelně stupňuje depresivnost postupujícího děje a nedělí vyvrcholí takovým způsobem, že to prostě nemůže nechat nikoho chladným. A přes to všechno zůstavá snímek neskutečně jemnou a svým způsobem romantickou a ponurou pohádkou o Králi smrti. K tak přesvědčivému účinku bezpochyby přispívá i jednoduché, ale v podstatě dokonalé hudební podbarvení. Uvažuji i o hodnocení nejvyšším. (20.01.2010)

Dievčatko namaľuje na papier zvláštnu postavičku a komentuje: "Toto je kráľ smrti. Robí to, že ľudia už nechcú žiť." To je posledný obraz nízkorozpočtovky Der Todesking, po ktorej sa vám možno nebude chcieť žiť. Nie preto že by bola emocionálne deštrukčná. Skôr pre pesimizmus, černotu a zúfalstvo, ktoré z nej sálajú. Jörg Buttgereit sa opäť zaoberá smrťou, s ktorou sa evidentne nevie vysporiadať. Tentoraz to robí prostredníctvom viacerých zdanlivo nesúvisiacich epizódiek, v ktorých perfektne ovláda formálnu stránku filmárčiny, no absolútne nevie viesť hercov. Niektoré pasáže sú nechutné (rozkladajúce sa telo - červy, črevá a tak), niektoré šokujúce (veľmi pôsobivá akože snuff scénka strieľania do náhodných obetí) a iné prekvapia svojou pointou. Prazvláštny exploitation guláš s opäť veľmi dobre použitou hudbou. O nej a jej kombinácii s kamerou to celé je. (04.06.2004)

Není to film, spíš videoart, ale umělecky na výrazně vyšší úrovni než Nekromantik. Sedm dní, sedm příběhů ohnilých do morku kostí, tak jako mezi nimi jako spojnici sledujeme postupně ohnívající tělo. Hniloba je tu ovšem od roztomile exploatačního Nekromantika spíše duševní, snažící se až o nečekanou hloubku - zvlášť v pasáži kde dlouhý sled záběrů mostu doprovází vyjmenovávání lidí, kteří na něm ukončili svůj život, či v části která až vizionářsky předznamená současnou dobu masových střeleb natáčených a vysílaných GoPro kamerami, jako snahy o poslední prohlášení před smrtí střelce a pokus o vložení smyslu do jeho marného života. No a mezi těmito vážnými náhledy na depresi pak pobíhají náckové stříhající židům penisy zahradními nůžkami, protože proč ne. Protože Buttgereit pořád touží po tom být magor asi. (07.03.2020)