Pořád jsem to já

Nečekal jsem to, ale po shlédnutí můžu říct, že jsem se dočkal nesmírně silného dramatu a stejně tak dalšího naprosto dokonalého výkonu Julianne Moore. Líbí se mi, jak tvůrci představili Alzheimerovu chorobu. Zároveň mi bylo smutno, co ta choroba dělala s hereckou postavou Julianne Moore. Každopádně můžu říct jen to, že ačkoliv jsem na závěr koukal jak na pátý kolo u vozu, ve výsledku jsem za něj byl rád. Sice to nebylo podle očekávání, ale na druhou stranu to nepůsobilo tak ponuře a smutně. Nevím, co více dodat. Snad jen doufám, že si v důchodu na tenhle film vzpomenu. Bude mi totiž hodně dlouho ležet v žaludku. Stejně tak i výborná Julianne, která je skvělá snad kdekoliv ji vidím. (31.01.2015)

Amerika začíná objevovat Alzheimera, viz taky tohle čerstvý video. Malinko tendenční scénář vykrejvá Julianne Moore, jež neumí zklamat a Still Alice tak patří do dlouhé řady těch filmů, které svým výkonem pozvedá o level výš. Zde ji v tom ovšem hodně (a pro mě nečekaně) pomáhá i dokonalá Kristen Stewart. (23.12.2014)

Kvalitne spracovaná dráma so zaslúženým oscarom pre Julianne Moore, no herecky sa mi výrazne viac pozdávala Kristen Stewart, ktorá dokazuje svoj skutočný potenciál. Film je samozrejme predvídateľný, stačí si prečítať informáciu na obale DVD. Nie je to ale zbytočne precitlivelé, boj hlavnej hrdinky je statočný a inteligentný. Teda nečakajte prekvapenia, ale hodnotnú drámu určite. (26.01.2016)

Všetko okolo Julianne, teda Alice, bolo bezchybné. Jediná škoda je, že sa nenechalo viac priestoru aj vedľajším postavám. Alicina choroba sa netýka totiž len jej samotnej, z veľkej miery ovplyvnila aj ich životy. Ich pocity, vysporiadanie sa so situáciou, hnev-súcit-pochopenie, to všetko tam bolo len veľmi okrajovo. Veď ak matka/manželka pred vašimi očami postupne začne zabúdať vaše mená, tak to s vami predsa riadne zahýbe. No aj napriek tomu, vďaka výkonu Julianne Moore stále veľmi dobré. Z fleku by som jej za tento výkon dala Oscara. (16.01.2015)

J. Moore to zahrála výborně. Škoda, že scénář byl navzdory proklamacím jedním velkým klišé, melodramatickým konstruktem toho, jak logicky uvažující mysl bod za bodem předkládá schéma úpadku osobnosti, aniž by ho skutečně sledovala v plné trýzni, ať už zevnitř, anebo aspoň poctivě zvenčí. *** Tak se nám Alice jednou počůrá, hned v půlce, aby bylo jasno, že jistá degradace pokračuje, a pak už to nikdy neuvidíme, jako by se to nedělo. A tak je to se vším. Jen si tak jemnocitně, decentně vypočítáme v dramatickém oblouku, co všechno (ale ve skutečnosti ani zdaleka ne všechno, ani polovinu, a už vůbec ne tu horší - a především, aniž by se to dohromady v čase exponenciálně umocňovalo) takový úpadek osobnosti obnáší, a to pěkně příjemně, v kruhu chápavých a skvělých a milujících rodinných příslušníků, v prostředí, kde je navíc bohatě peněz, aby se zaplatil veškerý luxus a nebyl vidět a cítit ani stín z celé nezbytné škály ponížení, hanby, viny, vzteku, skutečně doléhavé tíhy, která takové případy pokaždé provází, bez ohledu na to, jak je kolikrát neopodstatněná. *** Pro ty, kteří nechtějí mlsat rozpustné smetanové melodrama s oříškovou příchutí, doporučuji jiný snímek, brilantní, neúhybný, věrně krutý i krásný, a právě proto i o to jímavější, oč reálnější (byť nakonec s fantaskně surreálnou odměnou): Hannekeho zatím poslední a snad dokonce i jeho vrcholný film Amour (2o12), byť tohle se mezi jeho posledními díly rozhoduje nesnadno (Bílá stuha a Čas vlků jako by s Láskou tvořily uhrančivý triptych, diamantový vrch). (31.03.2015)