Mat i syn
Mutter und Sohn
Matka a syn
Obsahy(1)
Vážně nemocná matka pomalu umírá v péči svého dospělého syna. Kromě nich dvou není ve filmu jediný další člověk. Vzájemně se milují tak intenzivní láskou, že je až fyzicky citelná, a prožívají obavy ze vzájemné ztráty. Kromě nich je tu jen prázdný dům, ztracený v liduprázdné krajině. Okolní příroda se všemi barvami, tvary a zvuky se však zdá být plnohodnotným hrdinou filmu, zastupujíc tu symbolicky princip samotné a všudypřítomné Matky Přírody. Matka i syn s ní vedou němý, intuitivní dialog a ačkoliv je pro ně těžké se smířit s příchodem smrti, postupně pochopí, že možná je ještě naděje v dimenzích, které přesahují pozemský život člověka.
Krehký príbeh o hlbokom pute, ktoré spája matku s jej dieťaťom, sa odohráva v odľahlom vidieckom dome uprostred zelených lúk a lesov. Na tomto opustenom mieste sa mladý muž láskyplne stará o svoju umierajúcu matku. S tichou samozrejmosťou jej vracia nehu a opateru, ako keby sa staral o malé a bezvládne dieťa. Matka so synom takmer bez slov spomínajú na lepšie časy a vzájomne si dodávajú odvahu pred odlúčením, ktorého nevyhnutnosť si obaja uvedomujú. Režisér Alexander Sokurov prostredníctvom sugestívnych poetických obrazov zachytil intimitu vzťahu matky a syna i smútok zo smrti najbližšieho človeka. Pri kompozíciách širokej krajiny sa inšpiroval maliarskymi plátnami, medzi inými aj metafyzickými krajinami nemeckého romantického maliara Caspara Davida Friedricha. Spolu s pôsobivým využívaním zvukovej stopy sa mu podarilo vytvoriť elegickú meditáciu, ktorá scitlivuje zmysly diváka pre obrazy a zvuky života, prírody, medziľudských vzťahov i smrti. Na MFF Berlinale film získal Cenu ekumenickej poroty, na MFF v Moskve Zvláštnu cenu poroty, Cenu Andreja Tarkovského a Cenu FIPRESCI. Alexander Sokurov je jedným z najvýznamnejších súčasných filmárov. V roku 1995 Európska filmová akadémia zaradila Sokurova na zoznam 100 najlepších režisérov sveta. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (54)
Tu ani nejde o, či pochopiť alebo nepochopiť, ale skôr o to, či precítiť alebo neprecítiť. Vyložiť si metafory Matky a syna si každý môže po sojom, Sokurov nám tu podľa všetkého necháva značne otvorené dvere. Ide ale možno najmä o to, či vás pri sledovaní filmu budú sprevádzať myšlienky na vlastnú matku, čo sa v mojom prípade rozhodne stalo. Niektorých ľudí milujeme tak, že by sme ich obrazne nosili na rukách, Sokurov to ale vzal vo svojom zrejme veľmi osobnom filme doslovne. Pokiaľ máte radi melancholické obrazy prírody, nie je čo riešiť. A pokiaľ máte dojem, že tu hrajú iba dvaja herci, tak si všimnite v 44. minúte osôbku prechádzajúcu v pravom hornom obraze. Keďže sa dokážem z balkóna pozerať na les a horu niekedy celé hodiny, tak v tomto prípade subjektívne o žiadnej nude hovoriť nemôžem... ()
Separační úzkost jako ploditel spirituálního filmu aneb ztráta toho nejdražšího, co jsme ve skutečnosti nikdy neměli, protože i tento film se svojí přiznanou nadreálnou stylizací zároveň nevědomě přiznává, že nebetyčné city existují vždy až zpětně – když umírají a zemřou (a tento zpětný pohled je v posledku umělecké dílo samo). Zajímavější je, že zplození nostalgie z ducha ztráty nabývá u Sokurova ryze osobitou kinematografickou formu, v jejíž nostalgicky rozostřeném, místy až kýčovitě romantizujícím pohledu je rozostřena i sama povaha ztráty – ze spirituálně nejvnitřnější ztráty matky se rázem může stát ztráta říše (Moloch) nebo ztráta moci nad sebou i okolím (Býk)… Tyto tři filmy vznikly za sebou a s použitím stejného vizuálního jazyka, ale málo který příznivec Ducha a spirituality je asi ochoten připustit, že Matka vede k Leninovi a Syn k Hitlerovi, leč logika nostalgického hledání ztraceného vede od monster čistě osobních k monstrům velkých dějin, protože není pochyb, že Syn po smrti Matky vyroste buď v uznávaného režiséra, anebo diktátora. ()
Matka a syn je mistrovská ukázka spirituálního filmu ve smyslu snímků Andreje Tarkovského. Nechci tím říct, že Sokurov je jako Tarkovskij, nebo že jsou zde výrazné prvky a analogie s Tarkovského estetikou - i když tady určité analogie samozřejmě jsou - , to by bylo příliš laciné, už jenom proto, že Sokurov je tradičně označován za jeho epigona atp., ale domnívám se, že Matka a syn naplňuje smysl "spirituálního" filmu. Na rozdíl od pozdějšího snímku Otec a syn je tento prostší, přímější a snad jaksi kontemplativnější - narativní struktura je minimální. Postavy se pohybují v jakémsi neskutečném světě na pomezí podzimu a jara a pocit neskutečnosti je navíc posílen deformací obrazu, barevným filtrem a rozostřením obrysů, vyvolávajícím dojem obrazové plochosti. Sokurov ukazuje vztah matky a syna v čisté formě, jakoby jej vypreparoval z matérie "skutečného" života a očistil od vedlejších příměsí. Obraz umírající matky je jeden z nejsilnějších filmových obrazů vůbec. ()
ocenenia : MFF Moskva 1997 - Špeciálna strieborná cena ◘◘◘◘ toto musím vidieť ešte raz.... už dávno ma niečo tak nepríjemne nevábilo svojou formálnou originalitou a panteistickým duchovnom ako toto dielo.... na prvé videnie však veľmi náročné - nedokázal som sa 100% sústrediť a preto ani plne naladiť.... a možno je prekážkou aj môj pošramotený vzťah k matke :-/ ()
Čoveče, já ti to ani nedokoukal. Došel jsem z nedaleký osvěžovny nalitej jak carskej důstojník a dobrých dvacet minut jsem s Matkou a synem zuřivě zápasil. Nešlo vyhrát - usnul jsem zmožen sedmi pivy (alkovýkonnost již není co bývala, uznávám). Každopádně za týden to zkusím se Sokurovem znovu - jen jinak a (snad) lépe... ()
Galerie (3)
Zajímavosti (1)
- Film měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě 1997. (Terva)
Reklama