Osm hrozných

Osmi hrozným dávám čtyři smířlivé. Čekal jsem neskutečný náklad, ale nakonec jsem byl rád, že jsme se prožvanili do konce. Během povídání došlo občas k extrémnímu zobrazení násilí, což bylo dosti kontrastní a právě tyto kontrasty mi přišly zábavný asi tak... no, chvíli. Ale jinak samozřejmě pěkná vyprávěnka. Tarantino má vskutku smysl pro detail a poctivý přístup ke klasické filmařině, to se musí nechat, ale pořád čekám, kdy nám teda jako rozkope mozky něčím lepším, než je PF, případně RG a eventuálně ještě KB 1 a 2. Šokovat ustřelenou palicí už dnes není úplné terno, zdá se. Ale stejně jako u IB čekám, že se mi HE víc zalíbí až u druhé sledovačky pěkně doma v klidu, než v kině, kde mi ty krávy zase kopaly do sedačky a chichotaly se pičovinám, nebo diskutovaly, odkud znají Tatuma a jak je ta ženská drsná a co je to vůbec za herečku... No, krávy, fakt. Být v našem provinčním kině málo diváků jako vždycky, demonstrativně odejdu na jiné sedadlo, ale... Nebudu to řešit. Příště vyrazím na něco svižnějšího, co je víc na tom hřadle zabaví. (09.01.2016)

Pokračovanie Djanga, v ktorom zostarnutého Djanga hrá Samuel L. Jackson. :) Asi hodinku je to celkom fail, len hromada zbytočných kecov s peknými obrázkami a pasujúcou Enniovou hudbou. Potom SLJ vytasí historku o veľkom čiernom kokote, ktorú divák doslova... hltá. Ehm. :) Vzápätí vypukne krvavá zábava, v ktorej okrem absolútne démonickej Jennifer Jason Leigh hrá hlavnú úlohu majster gore efektov Greg Nicotero. Celé to príliš nedáva zmysel a je to vlastne ploché žvástanie o ničom, ale rozhodne je to vďaka réžii, hercom a hudbe intenzívny zážitok. (29.12.2015)

,,KDYŽ SE DOSTANEŠ DO SPÁRŮ KATA, NEZEMŘEŠ KULKOU. KDYŽ SE DOSTANEŠ DO SPÁRŮ KATA, TAK BUDEŠ VISET... /// Oproti špagetovýmu Djangovi tady máme film plnej westernu, kterej exhibicionisticky předvádí pozvolně plynoucí a gradující příběh a kterýmu s atmosférou pomáhá parádní Morriconeho hudba. Akce je pomálu, naštěstí nechybí krev ani mozek (v ksichtě). Jde hlavně vo dramatickej pokec a dramatický pózy, který těm (nejen) starejm bardům (a bábovce) slušej. Není co vytýkat. Snad jen, že jo to zbytečně rozvláčný a dlouhý. Já su totiž spíš na ty špagety! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Gauneři a Jackie Brown jsou moje filmy! (Pak taky sjíždím westerny…) 2.) Páč můj western má bejt hlavně kriminálka. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE * NAPĚTÍ * (19.01.2016)

S tak dokonalou kamerou a báječně staromódním Morriconeho soundtrackem se zkrátka nemohlo jednat o vyložené šlápnutí vedle, ale čekal jsem přece jen o něco víc. Tarantinova zas a znova propíraná láska k Divokému západu slibovala zbavení se všech drobných neduhů, které v sobě měl jinak parádní Django, ale tohle je krok zpátky. Sáhodlouhé dialogy o ničem až překvapivě často zůstávají sáhodlouhými dialogy o ničem a až když k nim ve druhé polovině začnou přicházet pointy, je konečně vyhráno. Tempo už neopadne, každý výstřel má fatální následky a rozvázání posledních dějových uzlů přibije i přes svou krvavě černohumornou náladu do sedačky a dokáže, že tahle jízda stála za to. Přesto bych byl rád, kdyby se Quentin od westernově laděných příběhů (nebo jako v tomto případě (ne)čistokrevných kovbojek) vydal někam dál. Do dostavníkových kapitol se totiž začaly vkrádat jeho dříve tak časté antidivácké hříchy a víc než symbióza tvůrce a diváka tak po letech opět problikává citující a natahovací fetiš. 70% (07.01.2016)

Bavil jsem se od začátku do konce. Ne jako třeba při Hanebných panchartech - jinak, ale bavil. Znáte ten pocit, který máte při sledování vynikajících divadelních her, při nichž hltáte každé slovo, vychutnáváte si monology a dialogy a nevadilo by vám, kdyby se pořád jen mluvilo, protože se mluví tak skvěle? Přesně takový pocit jsem z Osmi hrozných měl. Čekal jsem, že to bude "něco jako westernoví Gauneři", a toho jsem se také dočkal. Když postavy mluví, má to smysl a je to zábava. Když se děj vrací zpět, má to smysl a je to zábava. Když se střílí a prýští krev, má to smysl. A zase je to zábava. Trochu poupravím jedno otřepané přirovnání: Napětí by se v novém Tarantinovi místy snad ani nedalo ukrojit, jaký drasťák to je. Venku zuří příšerný blizard a uvnitř dřevěné ošuntělé chajdy, do které sněží a fičí, se sešli opravdu divní, nevypočitatelní a nebezpeční lidé, jež je radost sledovat. A navíc - navíc - navíc k tomu hraje (ne)skutečně boží, původní hudba Ennia Morriconeho (konečně se to podařilo!).___P.S. Zklamalo mě asi jedině to, že příběh neměl symbolických osm kapitol. (07.01.2016)