Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Svérázný filmový počin, který jistě potěší všechny Nickovy fanoušky, k nimž se sám už léta také počítám - dokument jsem zhlédl v totálně natřískaném kině Aero, a bylo evidentní, že se sešli diváci naladění na stejnou vlnu. Dokument je to překvapivě vtipný, což by v kombinaci s Nickovým charismatem mohlo zaručit, že by tato podívaná nemusela nudit ani lidi, kteří Nickovu tvorbu neznají. Už úvodní titulky jsou perfektní - rychlý sled fotografií zachycujících dosavadní Nickův život vedle zběsile běžícího čísla, které se zastaví na hodnotě 19 999. Důraz na prchavost a pomíjivost života je myslím pro tento dokument nejvíc příznačný - kromě mnoha Nickových inspirativních myšlenek, které ve filmu zazní, mi jako nejvíce zásadní přijde ta, že náš čas na tomto světě je pevně vyměřený a měli bychom s ním naložit nějak produktivně, protože i realizovaný špatný nápad je lepší než nic. Proto nepřekvapí, když se Nick v jedné scéně svěří s tím, že se nejvíce obává ztráty paměti, protože naše paměť je tím, co zajišťuje naši kontinuitu a integritu v tomto světě. Více než příjemným zpestřením dokumentu jsou scény z koncertů, které jsou nabité neuvěřitelnou energií Nickova pěveckého projevu. Je to asi právě tato odzbrojující schopnost, jíž mě už kdysi dávno oslovil - po této stránce má ten chlapík jen těžko konkurenci. A proto, navzdory rozšířeným škarohlídským názorům, že už to s Nickem a jeho muzikou není co to bývalo a kdesi cosi, za sebe nemám problém napsat, že jsem včera v přítmí kina prožil nesmírně příjemných 95 minut díky dokumentu, který má místy nakročeno k dokonalosti. Mimochodem po zhlédnutí hned člověk dostane chuť si něco od Nicka pustit, takže hádejte, co celý den dneska poslouchám. (15.07.2014)

" Najprv vytvárame príbeh našich životov a potom ho chránime pred rozplynutím v temnote... " Na konci 20.teho storočia Nick Cave prestal byť človekom, stal sa Bohom. Skromným aby si to priznal. Desiatky rokov skladateľ, hudobník, príležitostný herec, scenárista, spisovateľ. Filozofujúci, rekapitulujúci, v strachu z jediného; zo zabudnutia. A stále má čas ísť si sadnúť ku psychiatrovi a žartovať, pozrieť i Scarfacea so svojim deťmi.. Obyčajný človek. Génius. Virtuóz. Boh. Ten náš malý veľký (02.11.2014)

Nick Cave a jeho názor, duša, hudba. Dokument, ktorý odkrýva psyché jedného z najlepších súčasných umelcov ( podľa mňa). Jeho rozhovory v aute, v archíve a s Warrenom sú kľúčom k pochopeniu tejto výraznej osobnosti. Dokument je atypický. Naratív má fikčné presahy. Hra sa to s formou. A má to veľmi silné miesta. Napríklad Higgs Boson Blues v nahrávacom štúdiu. Pre mňa skvelá vecička, ktorá znova niečo odkrýva a znova niečo mystifikuje. A v tejto nálade si idem teraz pustiť Ghosteen. (01.05.2020)

Nick Cave na desce - geniální, Nick Cave knižně - geniální, Nick Cave naživo - geniální, Nick Cave ve filmu - lidský. Náhled za mýt který žije vlastním životem bez ohledu na stvořitele a hlavního představitele s neodolatelným Warrenem Ellisem ve vedlejší roli, který si krade každý moment pro sebe. Prchavé, krásné, krátké. (15.07.2014)

Aaaaaah zííííív. To naprosto vystihuje veškeré mé pocity, které jsem při a po zhlédnutí snímku měla. Jediné, za co je ta 1* je pár zajímavých myšlenek... řekněme snad i citátů a tady vám je přináším..... "We all look for that trans-formative thing that can happen in our lives and I think most people find it in some way or another and that's a place that they can forget who they are and become somebody else." Nepochopila jsem, proč si pozval francouzský sbor dětí na zpívání jedné věty v angličtině v jednom songu. "You've gotta understand your limitations. It's your limitations that make you the wonderful disaster you most probably are." Všimli jste si, že do svého textu jednoho songu zakonponoval jak Hannu Montanu, tak Miley Cyrus? "I can control the weather with my moods. I just can't control my moods is all." Ale tohle bylo nejhezčí vyznání lásky, jaké jsem kdy slyšela s vhodným videodoprovodem: "The first time I saw Susie was at the Victoria & Albert Museum in London and when she came walking in, all the things I had obsessed over for all the years - pictures of movie stars, Jenny Agutter in the billabong, Anita Ekberg in the fountain, images from the TV when I was a kid, Barbara Eden and Elizabeth Montgomery and Abigail, Miss World competitions, Marilyn Monroe and Jennifer Jones and Bo Derek and Angie Dickinson as Police Woman, Maria Falconetti and Suzi Quatro, Bolshoi ballerinas and Russian gymnasts, Wonder Woman and Barbarella and supermodels and Page 3 girls, all the endless, impossible fantasies, the young girls at the Wangaratta pool lying on the hot concrete, Courbet's Origin Of The World, Bataille's bowl of milk, Jean Simmons' nose ring, all the stuff I had heard and seen and read. Advertising and TV commercials, billboards and fashion spreads and Playmate of the Month, Caroline Jones dying in Elvis's arms, Jackie O in mourning, Tinker Bell trapped in the drawer, all the continuing, never-ending drip-feed of erotic data came together at that moment in one great big crash-bang and I was lost to her and that was that." P. S. Courbertův "L'Origine du monde" vidět naživo je zážitek. Je umístěn v Musée d'Orsay, je pro něj vyhrazena jedna místnost, zdi jsou temně šedivěfialové a vy vejdete dovnitř a tohle je to první co vidíte a taky to jediné. Zážitek. Což ovšem tento film ale nebyl. (06.02.2015)