Všichni říkají: Miluji tě

Zpívající film a Woody Allen, to je něco, co jsem si nedokázal představit a musím říct, že výsledek je velmi dobrý a krásně propracovaný, trochu bláznivý a spojení Woodyho Allena a Julie Roberts je neskutečné a dojemné, je mezi nimi neuvěřitelná chemie a zamilovanost jim opravdu věříte, nevím, čím to je, ale každý herec v režii Woodyho Allena hraje trošku jinak, než jak jsme zvyklí, což je na výsledku hodně znát a pomáhá to uvěřitelnosti příběhu i postav. V jedné chvíli mi přišlo, že je film o ročních obdobích v New Yorku, Paříži a Benátkách a ne o osudech postav v příběhu, nakonec nám může každé roční období připomenout lidský úděl, který má svá léta, své jaro, svůj podzim a svou zasněženou zimu, která vše uzavírá a na jejímž konci přichází silvestrovský happy end. (08.06.2013)

I really love Dance of Ghosts and Dance by the Seine. Toliko po cizím. Většina filmů Allena mi přijde moc ukecaná a nezáživná a na tohle jsem se podívala jenom kvůli Timu Rothovi, týden s jeho filmy - tak to je. Po skončení jsem musela hodně truchlit, protože tohle je údajně jediný muzikál Allena, čehož možná skalní fanoušci nelitují, já naopak. (11.03.2010)

Muzikalu od Woodyho sem zrovna dvakrat neveril, jenze nastesti to je cely pojaty trochu jinak, takze to je ve vysledku fajn. A co si budem povidat, ve filmu je strasny mnozstvi postav, ktery furt nekoho milujou a resi vztahy a je to cely takovy silene preslazeny, ze jinou formou nez muzikalovou by to bylo k nevydrzeni. Nicmene furt se tady nezpiva, takze obcas dojde i na Woodyho paradni dialogy a kdyz uz dojde na nakou pisnicku, tak to nepusobi nejak nucene, ale takovim tim stylem, ze si clovek rekne, jo sem se ta pisnicka hodila. A navic si to Woody pojistil extra hvezdnym obsazenim, z kteryho me nejvic potesil Alda, kerej dokonce zazpiva, Portman, i kdyz tu je jen tak v pozadi, Goldie Hawn v trochu odlisny roli nez nejaky blaznivky, drsnackej hlaskujici Roth se kterym je spojena asi nejlepsi scena filmu a Julia Roberts, ale ta jen diky tomu, ze vetsinu casu je s ni Woody a snazi se ji sbalit, coz sou asi nejvtipnejsi sceny z filmu. A navic zazpiva i Woody. Celkove prijemnej muzikal, ale precejen az trochu moc romantickej, kterej se navic misty lehce tahne a potreboval by drobet zesviznit. (31.01.2009)

Edward Nolan je sedmadvacetiletý ucho, který chodí v obrovským intoušským saku a vůbec nevypadá jako někdo, kdo by byl schopnej rozšlápnout někomu hlavu po tom, co ho donutí zakounout se do obrubníku (Kult hákového kříže /American History X/). Natalie Portman je patnáctiletá žába, která vedle Julie Roberts nepůsobí jako možná erotická alternativa (Na dotek /Closer/). Rok před Allenovým sňatkem s Soon-Yi Previn tady máme multikulturní film plný afroamerických komparzistů a komparzistů původem z Asie. Doporučuju všimnout si kolik ze znalostí psychologie Allen ve filmech (krom explicitních vyjádření v dialozích) jako by mimochodem využívá, např. freudovský chybný úkon: ve scéně kdy se Joe baví se Steffi o jejich společném milování, upustí Steffi doutník. Osobní poznámka: podívat se na pár filmů se zřetelem k těmto věcem. Jo a syn manželů Dandridgeových, Scott, je miláček, možná nejsympatičtější allenovská postava: "Welfare nefunguje. Je to stejný liberální svět fantazie, který nedovoluje kázání ve škole a hýčká zločince. Silná Amerika. Právo nosit zbraň." Zajímavé jsou také drobnosti, které Allen přejímá ze scénáře filmu Dont´t drink the water, jenž zfiloval o dva roky dříve (mladá dívka, z rodiny kterou sledujeme, ruší na poslední chvíli svou svatbu, kdykoliv je se svým nastávajícím dusí se budoucí nevěsta nějakou věcí [nebo se "dusí" myšlenkou na svatbu?] atp.). Formu muzikálu si Allen částečně vyzkoušel v Mocné Afrodité /Mighty Aphrodite/ na sboru zpěváků z klasického řeckého divadla, chóru. (17.02.2010)

„A co Carol? Jak se jmenovala dál?“ – „Carol byla básnířkou a členkou Mensy.“ – „Byla závislá na heroinu.“ – „Jo, ale já si myslel, že to byl insulin!“ Woody a muzikál? Můj oblíbenec to samozřejmě pojal velmi po svém, nutno však dodat, že k mé celkové spokojenosti. Hudba byla moc fajn, vyloženě civilní zpěv všech zúčastněných bych viděl spíš jako plus a často hodně úsměvná muzikálová čísla (která přicházela vcelku nečekaně) byla parádní. Od zpívajícího žebráka či arabského taxikáře přes vymazlenou choreografii v klenotnictví (stepování přes švihadlo!), nemocnici, pohřebním ústavu (pravděpodobně nejoriginálnější část filmu, k tomu s nejchytlavější písničkou) až po taneční číslo na nábřeží. Woody a spol. (opravdu příjemné herecké obsazení, navíc krom vrchního neurotika také Edward a Natálka) vzdávají hold, parodují („levitování“, falešný step, zpívá a tancuje každý) a navrch si dělají srandu z filmu samotného (přičemž upozorňují i na svoji uvědomělost). Jediné, co považuju na Allenově počinu za slabší, je menší frekvence opravdu kvalitních hlášek či scén k záchvatům smíchu (ala sledování rentgenových snímků či Woodyho foukání mezi lopatky). Po většinu času se sice člověk baví, ale spíš se jen tak lehce usmívá, než že by se zrovna za břicho popadal. Nicméně, téhle příjemné záležitosti ty solidní 4* rád dám a kvituju, že si Allen troufl i na žánr, ve kterém si ho normálně člověk jen těžko umí představit. „Neviděl jsi signály? Musela přece něco dávat najevo.“ – „Myslíš, že jsem idiot? Jaký signály? Jeho fotka v jejím prádelníku? Nebo vyslovení jeho jména, když měla zrovna vyvrcholení?“ – „Tohle nemyslím.“ – „No, tohle se ale právě stalo. Jen jsem si to nějak nedal dohromady.“ (22.03.2015)