Režie:
Robert BressonScénář:
Robert BressonKamera:
Pierre LhommeHudba:
Michel MagneHrají:
Isabelle Weingarten, Guillaume des Forêts, Jean-Maurice Monnoyer, Giorgio Maulini, Lidia Biondi, Patrick JouanéObsahy(1)
Aniž by se zřekl svých rigorózních formálních principů, natočil Bresson okouzlující studii o tom, z jak nepatrných pohledů a gest se rodí zamilovanost, o snílkovství jedněch a o věrnosti druhých. (oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (20)
Pokud jsou Dostojevského Bílé noci biblí snílkovství postaveném na "starozákonním příběh", pak Bressonova adaptace je už jen jedním z možných uchopení/ pochopení. Kolem Pont Neuf, v prostředí přemíry aut, chodců a turistických lodí, se dá snít stejně jako kdekoli jinde - a kdokoli jiný, třeba i malíř a lovec zvuků - a o komkoli jiném, nemusí to být zrovna Nastěnka (protože Nastěnka je pouze jedna). Bressonova režie a jeho vedení neprofesionálních herců (modelů), je možná největším kladem tohoto filmu, vrcholícím setkáním a loučením pod tajemnou lunou.... Určitě by bylo příhodné porovnat Bressonovu koncepci s pojetím Viscontiho (Natálie), kde roli snílka hraje super-profesionál Marcello Mastroianni, to by ale mohlo vést zbytečně a nebezpečně daleko... ()
Opětovně vypůjčený příběh od Dostojevskijho v rukou Bressona. Vysoce umělecká esej o lásce, ve které je patrná intelektuálnost vnitřních myšlenek, které Bresson záměrně převtěluje do psychologického vnímání, které má teoretickou možnost otevřít zvláštní prostor filmařského vnímání. Přesto jeho záměrná chladnost a odtažitost směrem k divákovi je již klasickou překážkou, která ho neustále drží kdesi v minulosti své vlastní tvorby. ()
Sny jsou naším největším bohatstvím, které nám nikdo nikdy nemůže vzít. Toužíme sice po jejich zrealizování, ale když toho docílíme, zjistíme, že ztratily svou cennost a připadáme si vlastně chudší. Takže dokud to jenom trošku jde, neprobouzejme se z nich! Bressonova lyrická obrazová poezie pro věčné snílky. ()
Dva velcí režiséři - Visconti a Bresson - zfilmovali Dostojevského novelu "Bílé noci". Obě verze jsou krásné a přitom velmi rozdílné. Bresson opět vsadil na neherce, natáčel ve skutečném ruchu Paříže (což mu přineslo spoustu potíží) se skutečnými hipízáckými muzikanty. V jednom rozhovoru se vyjádřil, že právě Dostojevskij je největší spisovatel a také že jeho velké romány jsou dokonalé a netroufl by si je zfilmovat. Myslím, že Viscontiho verze je více uvěřitelná, v této francouzské není chování ani zázemí hlavní dívčí hrdinky moc vysvětleno, a tak její touhu utéci s mužem, kterého ani nezná, příliš nechápeme. Právě v kontrastu s hnutím hippies je její neposkvrněný romantismus trochu zvláštní. Ale jak říkám, obě verze jsou krásné, a to je to hlavní. ()
Při čtení Dostojevského Bílých nocí si říkáte, jak se s tímhle může Bresson vypořádat. A ve výsledku je to věc nádherná, skoro baladická. Není snad pocitově a myšlenkově věrnějších adaptací, než jsou ty Bressonovy. Příběh, jenž vybízí spíš k inscenaci divadelní než k filmu, samozřejmě u Bressona ožívá v místně a časově přizpůsobené situaci, v Paříži okolo Pont Neuf (místo v Petěrburgu), ale i v tom je cítit upřímný autorský vklad mistrovského, vlastně již staršího pána. Dosahuje stejné romantičnosti a poutavosti, to, co je v knize explicitně psáno (Dostojevského postavy jsou přirozeně mnohem a více upovídanější, otevřenější), dává najevo řadou nepřímých znaků (kytarové skladby znějící na ulicích, noční verše světel a zvuků). ()
Reklama