Orfeova závěť

Cocteau jen a jen potvrdil svá úvodní slova: "film je obdivuhodný prostředník poezie". A kdo by to jiný mohl v praxi potvrdit, než poeta triumfující i ve všech ostatních sférách poezie. Básník balancující svůj život a dílo s vědomím, že se obojí již brzy uzavře, dochází s vědomím smrti k zdroji vší poezie, která skrze smrt a obětování básníka může stvořit květinu. A ta zrudne až s krví básníka. P.S. Nedělejte tu stejnou strašnou chybu jako já a nejdříve si sežeňte především Cocteaův film Orfeus (1950), ušetříte si časté spekulování o tom, co vám při sledování asi uniká za významy při četných autobiografických symbolů, vycházejících často z tohoto filmu. Ale i když divák všechno nepochopí a že četné komentáře, ať již pronesené přímo Cocteauem či jeho voice-overy (to krásně mimo jiné symbolizuje básníka nejen jako tvůrce díla /pozice vypravěče/, ale i jako aktéra pohlceného jeho dílem a vlečeného jeho zákony /Cocteau jako postava ve filmu/) vybízejí k opakovanému zhlédnutí, nemusí mít strach, vždyť přece "nesmíte chtít vědět vše!" (03.04.2014)

Seminární práce studenta druhého ročníku filosofie. Cocteau se zuby nehty drží romantické představy umělce a snaží se najít výměr básníka. Jenže jeho "ponor" do duše je vlastně mělký a banální - bez ladu a skladu vrší na sebe Junga (archetyp v moderní době), Augustina (duše jakožto spojnice minulosti a budoucnosti), reflektuje spor vědy a mystiky (rozhovor s vědcem), homosexuální kult oduševnělé mladosti (Symposion)... pokud se někdo chce na sebe zálibně dívat, od toho je tu zrcadlo, a nikoliv film. (02.05.2011)

Orfeova závěť je podmanivým rozžehnáním se Jeana Cocteaua se světem vtěleným ve film, čili: s proteovským zrcadlem pravdy a snu. Motivy a obrazy využité v jeho starších snímcích se vracejí a mytologie lidského života, dosud jen tichou archeologií ošetřované střepy, se skládá ve velkém dramatu Života a Lásky, jejichž pravým jazykem je Umění. Ač závěť je to dílo mimořádně vitální, dynamické, a to i přesto, že jej povléká stříbrná moudrost. Ostatně, jak napsal Ramón Lull ve své Knize o Příteli a Miláčku, když se ptali Přítele, „v kom je láska větší, zda v Příteli, jenž žije, či v Příteli, jenž umírá?“ – Odpověděl, že v Příteli, jenž umírá. – Proč? – Poněvadž nemůže býti větší v Příteli, jenž umírá z lásky, a může býti v Příteli, který z lásky žije.“ (24.06.2010)

Mistrův testament. Těžce uchopitelné a málo docenitelné bez předchozí znalosti Cocteauovy tvorby. Surrealisticky poetické dílo, které ho, dle vlastních slov, odkrývá až na kost. Motiv Orfea a dalších pouhým prostředkem glorifikace významu básníků jako nadčasových bytostí a seznámení diváka, pěkně po lišácku oklikou, s autorem samotným. Lze jen těžce vyjádřit význam básníků, protože jsou odsouzeni k věčnému životu. Navíc, kromě miliardy těžce interpretovatelných symbolů a alegorických hrátek, to byla i docela sranda :) Milující se pár intelektuálů a ošklivý pes u mě vedou (04.03.2011)

Film-báseň odkazující na Cocteaův předešlý film Orfeus. Úvahy o životě, poezii a básníkovi. Básník z 18. století (moc sympatický herecký výkon samotného Jeana Cocteaua) uvízl v cestování časem a vyhledá proto vědce, který mu umožní znovuožít v současnosti. Protože ale do tohoto světa nepatří, putuje v šerém bezčasí světem přízraků. Doprovází ho Cégeste, postava z filmu Orfeus. Putují přízračným světem a zažívají těžko popsatelná a mnohoznačná dobrodružství. Setkají se s Heurtebisem (Křehomráz) a princeznou, kteří za trest soudí jiné lidi. Později se básník setká sám se sebou, v kafkovské scéně ho sekretář (Yul Brynner) ujišťuje, že ještě pár minut a setká se s ministrem, prezidentem a králem, kteří ale nikdy nepřijdou. Nakonec se setká se smrtí (v jednom záběru se tu objeví Pablo Picasso) a odchází do podsvětí, cestou míjí oslepeného Oidipa (Jean Marais). Básník má zpočátku dobový kostým, ale v novém světě má i nové šaty. Postupem času je směšován se samotným Cocteauem (mluví o „svých filmech“, policisté chtějí autogram). Film vynalézavě používá záběry pozpátku. V roli třináctiletého vědce se mihne mladičký Jean-Pierre Léaud. (17.04.2007)