Kouzlo měsíčního svitu

Allenovi to podľa mňa s kúzelníkmi príliš nejde. Ani Scoop, ani Prekliatie žltozeleného škorpióna neboli žiadne zázraky a Kúzlo ním tiež nie je. Kúzlo síce nejaké má, ale prekvapivo občas drhnú dialógy a keďže sme v romantickej komédii, presne vieme, kam to smeruje. Predvídateľnosť neprekryje ani prekvapivý zvrat pred rozuzlením a to aj napriek tomu, že ma presne v tomto prevedení nenapadol. No a každá z postáv tu neustále ospevuje krásu Emy Stone, čo nechápem ešte viac, ako Firth jej nadprirodzené schopnosti. Mám proste iný vkus, ako jeho kúzelník a nepriťahujú ma ani "médiá". (03.10.2016)

Woody Allen zraje jako víno. A jakoby dospíval. Jeho svět se zvětšuje, pročišťuje, zjasňuje. Staré téma Shawova PYGMALIONU pojednává v důsledně zachovávaném dobovém rámci, byť jeho retro se časově posouvá do meziválečné doby končící konjunktury. Feminismus už není výstředností ztřeštěných žen, ale vážně braným společenským jevem, vůči němuž si však patriarchát stále zachovává zřetelný odstup. Zrcadlí to allenovské vedení dialogů a pojetí obou postav. Je - v nejlepším smyslu - feministické: americké děvče ze Středozápadu, vládnoucí zřetelným půvabem provázeným nezanedbatelnou inteligencí, i poněkud snobský a až arogantně namyšlený, ale neméně nadaný a tvořivý muž Albionu, který si však stále zachovává kontakt se skutečností a své sebestředné přesahy drží pod kontrolou. Poněkud křečovitá zápletka kolem otázky, zda triky, předváděné iluzionisty, jsou skutečné či naopak pečlivě nacvičené klamání vděčného diváka, je zachráněno sopečnou zamilovaností, do níž se sebevědomý muž propadá se zápalem a horečnatostí nic netušícího jinocha. Katarze, spojená s těžkým úrazem milované tety, ho vrací postupně do skutečnosti. A ženské spiknutí, poslední šance rychle dozrávajícího oboustranného životního vztahu, slaví kýžený úspěch. Pat, k němuž skvěle gradovaný příběh rychle spěje, však přesto ponechává viditelnou převahu na ženské straně. Ale co by muž, který právě do značné míry objevil sebe sama, neudělal pro štěstí milované bytosti, když slunce, které se rozzáří, pohladí svými paprsky i jeho? Životní láska, kterou potkáme - zdaleka ne všichni - zpravidla jednou za život, sezdala dvě individuality nesnadného oboru. Allen, jako vždy precizní ve všech ohledech filmového řemesla i své nenapodobitelné autorské filmové řeči, buduje toto štěstí na přirozených základech psychologicky úsporně, ale výstižně vykreslených postav, daleko přesahujících žánr klasických konverzačních divadelních her přelomu 19,. a 20. století. Jakoby hledal a našel sám sebe. A s tím a tím i svého vděčného filmového diváka. (07.08.2014)

Poslední dva filmy od mistra Allena se mě až tak nelíbily, takže jsem na jeho další kousek šel s jistou obavou, ale tentokrát Woody splnil úlohu favorita a získává téměř plný počet. Líbila se mě vypravěčská hravost, woodyho tradiční dialogový smrště, tady bodoval hlavně Stanley, jeho vyznání lásky bych se naučil odříkat po prvním přečtení, protože takovýhle vyznání lásky dokonale procvičilo moje smíchovody. Zajímalo by mě, jestli se Colin před natáčením díval na filmy ve kterých hrál Woody nebo se nechal Woodym vést, ale v některých scénách jsem úplně viděl malýho brejlatýho newyorčana. Příběh má občas hluší místa, ale všechno vynahrazují herecký výkony a báječná atmosféra 20let minulého století na Côte d'Azur. Kostýmy, auta, teplé odstíny barev to všechno pomohlo filmu jako celku a exportu pozitvní nálady, kterou příběh dodal na zlatým podnosu až do mé mysli. (06.08.2014)

„When the heart rules the head, disaster follows..“ Jizlivý skeptik Firth potírající okultní šlendrián docela bavil, ale od chvíle, kdy racionálno vyhrálo a ihned zatoužilo býti poraženo, začalo kouzlo měsíčního svitu vyprchávat a zůstala tuctovka, která neměla v plánu překročit svůj stín. Někdy je to snobství v Allenových filmech odtažité a protivné.. (03.08.2018)

Komentář obsahuje spoilery. Od pětačtyřicátého filmu osmasedmdesátiletého tvůrce jsem vážně nečekal velkou originalitu. Woody Allen se o ni bohužel ani nesnaží a pouze oprašuje již dříve použité motivy: starší muž zamilovaný do mladší ženy (Manhattan, Užívej si, co to jde), komunikace s mrtvými (Alice), význam sebeklamu a víry v iluze (Purpurová růže z Káhiry), mágové, iluzionisté a šejdíři (Prokletí žlutozeleného škorpiona, Sólokapr). Výchozí premisa by dobře posloužila jedné z Allenových knižních povídek, ale na ploše celovečerního filmu se vyčerpává po první půlhodině. Následujících více než třicet minut sledujeme namísto dalšího rozvíjení zápletky dvě a více osob jedoucích pomalým automobilem nebo vedoucích statický dialog o smrti, Bohu a lásce až za hrob. Vinou chabě motivovaného závěrečného zvratu (který nevysvětluje, jak se na celé hře podíleli Catledgeovi) jde o film nejen mizantropický, ale také mizogynní. Bolestínskému a jízlivému, ačkoli díky Firthovi zároveň neodolatelně šarmantnímu hulvátovi je dáno za pravdu, takže může zůstat sám sebou. Jeho oběť, kterou se po velkou část filmu snaží usvědčit ze lži (paralela k Allenovu osobnímu životu?), již naopak nemáme proč obdivovat. Najednou se před námi ocitá mladá a naivní podvodnice, která nepochopitelně podléhá zlému stárnoucímu cynikovi a nikoli mladému, mužnému a zámožnému hráči na ukulele (soudě ze stoupající popularity tohoto nástroje mezi mladými umělci, hádám, že se Allen skrze Brice vysmívá dnešní mládeži a rychle pomíjejícím trendům). Jediným vysvětlením pro její rozhodnutí z poslední scény je Allenovo toužebné přání, aby se věci měly právě takto, aby krásné dívky typu „manic pixie dream girl“ podléhaly nesnesitelně sarkastickým intelektuálům, kteří na svém chování odmítají cokoli měnit. Vypadá to, že jedinou odměnou pro Sophii za její pomoc s nalezením Stanleyho druhé mízy bude dennodenní připomínání její intelektuální méněcennosti. Kromě pár bonmotů, jejichž pointu Allenovi fanoušci vycítí ve vzduchu dlouho dopředu, a dvou neodolatelných herců, nabízí tahle obhajoba lásky mezi starším mužem a výrazně mladší ženou už jen sofistikovanou vizuální stránku. Skutečnost, že byly pitoreskní a často směle dlouhé záběry Francouzské riviéry a elegantně oblečených herců pořízené na širokoúhlý 35mm film, však pozbývá na významu v kinech s digitální projekcí, tzn. v naprosté většině z nich. Apendix : Bezprostředně po projekci dvouhvězdičková záležitost. Téhož večera jsem nicméně viděl Menzelovy Donšajny a uvědomil si, že zamilovanost starého pána do jeho vlastního ega může nabýt i mnohem zrůdnější podoby. 55% (07.08.2014)