Tarantule

[FOD 2024] Takhle to dopadá, když dáte ženám volební právo. Začnou studovat a chtějí být asistentkami vědců a snad i vědkyněmi! Chlapi šovinisticky slintaj nad ženskými nožkami (I got stuck leaving the plane!), hodně se tu kouří cigára... Prostě padesátky. A pak tu máme šíleného vědce, který se snaží vyřešit zásadní problém lidstva, jak nakrmit expadnující lidstvo. A občas někdo se znetvořeným tělem umře. Jack Arnold natáčel velké hity v době, kdy lidé byli reálně vystrašení z toho, co přinese nový atomový věk. A byl to dobrý osobitý filmař, tvořící nejlepší a nejúspěšnější žánrové filmy své doby. A když není rozpočet, tak naznačuje, pracuje s kvalitním příběhem a hereckými výkony. Místo umělého pavouka točí živého. Všechny postavy jsou prokreslené, mají co hrát a jsou v tom přesvědčivé. JInak by film nefungoval, když jeho převážná část nestojí na efektech a buduje atmosféru nepřímo hromádkami kostí a louží blivajzu. Jen je škoda, že neuteklo to přerostlé morče. Vidět Tarantuli v dvojprojekci s (také Ardoldovým) Neuvěřitelně změnšujícím se mužem byl zážitek. Závěr s bojem proti tarantuli hodně zestárl, ale právě ona střídmost s efekty dělá z filmu klasiku. Předfilm: Bambi Meets Godzilla (15.03.2024)

Tarantula je taková matka všech pavoučích hororů, protože co se týče kvality a stáří, lepší kousek byste prostě nenašli. Ke všemu společně s příbuznými Them! patří k tomu nejlepšímu, co se v 50. letech na poli monster-béček vůbec urodilo. Tvůrci efektů pracovali buďto s miniaturními modely krajiny, nebo používali efekt prolínaných záběrů. Zdejší přerostlá krasavice JE tudíž opravdová, žádná guma ani drátky. Ještě by se slušilo dodat, že snímek má jeden z nejslavnějších plakátů a Clinta Eastwooda v malé roličce statečného pilota stíhačky. Klasik se hold nezapře.. (16.02.2012)

No jasně, Incredible Shrinking Man to není a leccos se tomu dá vytknout (hlavně uspěchaný konec a prostřední část, kdy se mnohokrát opakuje situace, že se někde v pozadí zjeví kráčející tarantule, ale nikdy nezautočí a nikdo si jí nevšimne, takže vyprávění přešlapuje namístě), ale díky dobrému řemeslnému zpracování a charakterním hercům má Tarantula vynikající padesátkovou atmosféru a daří se jí dobře bavit i po mnoha letech. (05.02.2010)

Jednou z nejsilnějších stránek mojí osobnosti je moje velice silná arachnofobie. Tentokrát mi ale paradoxně přišla vhod, protože Tarantula na mě díky ní (a díky umu fillmařů) zapůsobila, jak měla. Ohavný gigantický pavouk si to štráduje pouští, požírá koně i farmáře, výbušninám se (jistým nepopsatelným pavoučím způsobem) směje... Jenže když si umíní došlápnout na město plné těch divných dvounohých bytostí, nepočítá s tím, že ho v jedné ze stíhaček přiletí zlikvidovat sám Clint Eastwood. Jak příznačné. Čtyři čisté hvězdy. (06.07.2012)

Mám tenhle na první pohled otřepaný brak moc rád. Jack Arnold byl totiž vynikající režisér, který nedopustil, aby se námět kolem obrovské vraždící tarantule proměnil v úsměvnou přehlídku omezených technických možností a tvůrčí repetitivnosti (ve smyslu kopírování zajetých postupů tehdy tak populárních monster movies). Tarantula má přesvědčivé a chytré triky, děsivé masky, sympatické herce a především pevnou režisérskou ruku, která dobře udržuje tempo vyprávění a inscenuje několik lahůdkových chvil z ranku arachnofobické noční můry. Expozice sice nemá takovou sílu a Arnold se chvílemi prostě musí opakovat, aby odstavil stometrové osminohé hovado z dosahu postav na tak dlouho, než se vyřeší jejich osobní vývoj, ale přesto se jedná o jedno z nejzábavnějších a řemeslně nejjistějších béček padesátých let.. (10.07.2018)