Temné kouty

Hodnoceny ve světle Zmizelé, která byla již v knižní podobě žánrem i tónem trochu jinde, jsou Temné kouty totálním fiaskem. O zklamání nicméně jde i při odhlédnutí od jména a pověsti autorky (která tentokrát nenapsala scénář, pouze dala režisérovi své posvěcení, cokoli je tím míněno). Nadbytek vypravěčů „dramaturgicky“ ubližoval již předloze, kde ovšem sloužil k vytvoření komplexního, zcela nenostalgického portrétu rurální Ameriky 80. let (amorálnost a násilí v ní bylo možné chápat nejen jako únik před chudobou, ale i jako metaforu zániku tamějšího farmářského způsobu života). Čtyři sta stran textu však není totéž co 100 minut filmu. Filmové Temné kouty jsou uspěchané, roztěkané, bez atmosféry a bez napětí. Otevření filmu vraždou sice slibuje detektivku, na jejímž konci dojde k odhalení vraha, ale vyšetřování probíhá příliš předvídatelně a jednotvárně, aby podněcovalo naši zvědavost a dávalo nám prostor k vlastnímu zapojení se do pátrání. Četné flashbacky málokdy doplňují detektivní linii, nevyvolávají ani nezodpovídají otázky ohledně identity vraha a s předstihem sdělují, co se Libby dozví od dalšího svědka, kterého navštíví. Zkrátka jsou redundantní. Sběr a vyhodnocování informací musely ustoupit před charakterovou proměnou Libby, měnící se z ženy pasivní, která založila svou „kariéru“ na přidělené nálepce oběti, v ženu aktivní, jednající víceméně bez pomoci mužů (v knize je Lyle ještě víc na obtíž). Jakkoli působivě (a přitom s mírou) tuto proměnu Charlize Theron zahrála, kvůli neustálým skokům v čase s Libby nestrávíme dost času, abychom do jejího vnitřního světa pronikli tak důkladně jako v knize, která mnohem více a lépe pracuje s hrdinčiným cynickým komentářem. Těkání mezi empatickou charakterovou studií a odtažitým krimithrillerem způsobuje, že film nefunguje ani na jedné žánrové úrovni. Stejně nekoncepční (resp. s koncepcí režiséra nesladěná) je práce Greengrassova kameramana Barryho Ackroyda, který sice správným svícením a ztlumenými barvami dokáže zvýraznit pochmurnost zápletky, ale syrově dokumentaristický styl (rozstřesená ruční kamera, zoomování) uplatňuje i ve scénách, kde by bylo žádoucí zklidnění a kde upozorňování na skutečnost, že kameru někdo drží v ruce a spontánně reaguje na probíhající dění, jen odvádí pozornost od dialogů. Podobné pochyby vyvolává práce s barvou ve vztahu k různým flashbackům. Zatímco zrnitý černobílý obraz nachází své opodstatnění u vzpomínek na vraždu, které tak připomínají poloamatérský osmdesátkový horor z hodně jeté VHSky, proč jsou černobíle (nikoli již zrnitě) natočeny i vzpomínky jiných postav, případně vzpomínky tvářící se jako objektivní, a na druhé straně nikoli retrospektivy vázané na hledisko Patty a Bena? Jestliže režisér z mnohdy jízlivé a brutální předlohy udělal uměřené, lehce sentimentální psychologické drama, kameraman ji pochopil jako variaci na Capoteho přelomový reportážní román Chladnokrevně. Divák pak nejlépe udělá, když namísto návštěvy kina sáhne po knize. 55% (19.06.2015)

Bohužel Flynnová sepsala a režisér přejal typický obraz bezmoci, jinými slovy onen druh příběhu, který se hemží bezvýhradně ztracenci a zoufalci. Zpustlý otec narkoman, matka samoživitelka před bankrotem, těhotná školačka; ze všeobecného zmaru se líhne i filmařská monotónnost. Stejná předvídatelnost platí rovněž pro metodu hrdinčina pátrání: pokašlávající trosku svého otce najde na skládce, někdejší třídní krásku ve striptýzovém baru.Jako detektivka nabídnou Temné kouty nápovědu někde v polovině, coby filmová podívaná přinesou jen běžný a zběžný standard. Zmizelá je zkrátka natočená stokrát líp. (23.06.2020)

Na můj vkus snad až příliš temné a bezútěšné, závěr mě vyloženě rozhodil (byť jsem ho shledal poněkud vykonstruovaným a nevěrohodným). Film mě rozhodně nadchnul obsazením - Charlize Theron je standardně excelentní a z Chloë Grace Moretz roste mimořádná herečka - uvážíme-li, že ve svých 18 letech má na kontě téměř 30 (!) filmů a spolupráci s mnohými elitními hollywoodskými filmaři, musí se uznat, že našlápnuto k velké kariéře má více než slušně. I zbytek herců je velmi dobrý. Jinak stejnomennou románovou předlohou Gillian Flynn jsem nedotčen a nemám na tom v plánu nic měnit ani po zhlédnutí její filmové adaptace, protože mám dost averzi k bestsellerům obecně. Mimochodem pobavilo mě, že Bioscop v presskitu k filmu udělal z režiséra ženu - jako chápu, že jméno Gilles Paquet-Brenner může u někoho vyvolat pochybnosti o pohlaví jeho nositele, ale v době internetu snad není takový problém si to ověřit. (12.06.2015)

Secret in Their Eyes, Solace a teď ještě Dark Places aneb tři filmy roku 2015 které by dobře posloužili jako piloty k televizním seriálům.Tři filmy, ve kterých se sešla hvězdná Hollywoodská smetánka a jejichž ''nepředvídatelné'' scénáře by napsal i školák na prvním stupni.Každému z nich jsem ochotně nalepil 3* a jen si prostě postěžoval, že jestli nám tyhle televizní braky bude náš český distributor cpát furt do kin, tak náš národ zdegeneruje víc než z Troškových letní Babosraček.50%. (26.06.2016)

Tenhle příběh má docela dobré postavy a dovede vás udržet v napětí, protože si říkáte, co se teda vlastně stalo? Že by nějaká amnestie a zabíjela hlavní hrdinka? Nakonec je finále celkem zvládnuté a myslím, že scenáristicky překvapivé a funkční. Jenže místy tomu přece jen dochází dech a já jsem se trochu nudil. Jsou zde scény, které nejsou pro rozuzlení důležité a jen natahují děj. (18.08.2015)