Pozor na Harryho

Woody ve své nejcyničtější, nejvzteklejší podobě. Po náročném rozchodu s Miou Farrowovou a hádkách o svěření dětí do péče si ulevil snímkem, na který leckdo z věrných fanoušků nebyl připraven. Vidět starého dobrého Woodyho, jak vztekle sakruje a mluví o potřebě dobrého vykouření, je asi stejně příjemné, jako přistihnout svého milého, staromládeneckého strýčka, jak si po telefonu objednává sado/maso šlapku. Allen ve svých filmech umí vykouzlit atmosféru, kdy jsou smolaři na Manhattanu sice opuštění a ještě k tomu zmoknou, ale pod vším hraje jazz a je to vlastně takové hořko-sladké, protože cítíme, že svět je přes všechny průsery vlastně krásný a každý nakonec spřízněnou duši potká. V Deconstructing Harry ale nic takového nenastane, všichni na sebe křičí, vtipy spíš bolí, a jediná radost, kterou opuštěný tvůrce na světě má, je ta, kterou si v tvorbě vymyslel on sám. Kdyby tady začalo pršet, hlavní smolař Harry by nejspíš řekl "A ještě k tomu všemu zmoknu, kurva!" Podle mě nejde o film vyloženě skvělý (na to je příliš roztříštěný všemi těmi nápady z šuplíku), ale určitě jde o film důležitý, pokud kontinuálně sledujete autorovu tvorbu. Woody Allen odhodil všechny masky. (24.03.2020)

"Neuznáváš žádné hodnoty, jen cynismus, sarkasmus a orgasmus! Ve Francii bych s tímhle heslem vyhrál volby..." :-) Chaotický přehled literárních i skutečných partnerek Harryho/ Woodyho, muže, který nefunguje v normálním životě, aby dokázal žít v umění - tam každému připadá méně nesnesitelný, dokonce díky jeho argumentům, obhajujícím svoje nevěry, závislost na sexu, alkoholu a prášcích, podaných neopakovatelným způsobem zjistíte, že nakonec vždycky stojíte na jeho straně a pomáháte mu se litovat... :-) (30.08.2013)

Kdepak, v devadesátých letech už byl Woody vyčerpán a tuhle část jeho tvorby proto začínám považovat za nejslabší. Uvidíme za pár dní u další novinky, jestli se nejedná o nějakou pravidelně se vracející křivku. U Pozor na Harryho nevadí několik souběžných existenčních rovin, přeskakování časové osy, typické Woodyho témata nevěry, zakázaného sexu, nadsázky, paranoi, psychiatrů, manželských krizí ani nic jiného, u Harryho vadí, že tohle všechno Woody omílá pořád dokola a tentokrát tomu chybí i jen náznak originality či dílčího nápadu. (10.07.2013)

Další z povedených Woodyho kousků a další povahová variace Woodyho samého. Mezilidská motanice a míchanice skutečnosti a fantazie nebyla záměrem spisovatele ublížit skutečným postavám, které se evidentně musely poznat. Spíše šlo o důkaz, že jsou v jeho životě velmi důležité a nebo že se jim všem chce omluvit za své přehmaty. Harry, neurotický a hypochondrický, se hodně inspiruje Freudem. Ve Woodyho podání skvělý, nejde si ho neoblíbit. Na veškeré své konání má netradiční zdůvodnění a kdoví, jestli je schopen lásky. Líbil se mi konec filmu, kdy se dočká ocenění za četného potlesku protagonistů jeho knihy - symbolicky za účasti velmi dobrých herců - R. Williams, B. Crystal... (03.06.2015)

Woodyho nejradikálnější kousek, řekl bych. Otevřenost, mimořádný temperament, neuroticky trhaný střih, sprosťáren pomalu jak v Posledním skautovi, zběsilé střídání a později slévání reálných a románových rovin, absurdní situace dováděné do nejzazších důsledků, marnotratně rozhazované plné hrsti nápadů, které by vydaly na samostatný film. I humor nabývá rozměrů až kataklyzmatických – třeba taková „premenstruační jaderná havárie“… Leccos už tu bylo, ale v tomhle filmu je všechno vyhnané na ostří nože a výsledkem je kvintesence Woodyho stylu a asi i osobnosti. Příjemný šok (jestli se nepletu, byl Harry do včerejška předposlední allenovka, kterou jsem ještě neviděl, vážně jsem nečekal, že mě dědek ještě jakkoli překvapí, a on to zase dokázal). (11.02.2013)