Kniha snů

Pillow book je pro mě asi "nejdějovějším" filmem ladně malovanýn na osobitý Greenawayův pergamen. Tentokrát si jako předmět svého sexuálního zájmu bere kaligrafii a celkovou exotičnost asijského prostředí. Vedle nádherně poetického jazýčku, který není u mistra častokrát k vidění, v Pillow book proplouvá i imaginativní, obrazové a nanejvýš esteticky orgistické vizuálno - což u něj zase tak neobvyklé není :) a kaligrafie a přehršel bizarností (za krásné považuju snahu splachovat psací stroj...). Nádherná báseň... (13.07.2009)

"Peter Greenaway's fascinating film The Pillow Book opens with heroine Nagiko's birthday ritual. We see her father gently painting a birthday greeting on her face. These images indicates how influental Lacan's ideas about our initiation into laguage, the symbolic ant the law of the father have become. Lacanian notions of subjectivity and textuality are further invoked when Nagiko sees her own written-upon reflection in a mirror..." (An Introduction to Critical Social Psychology, Alexa Hepburn, s. 87) Nejedna interpretace pojímá Greenawayovo dílo jako navýsost post-strukturalistické, "The Pillow Book" je beze zbytku takové, formálně i obsahově. Greenawayovské filmové zkoumání jazyka se zde dostalo až k uchopení jazyka jako svrchované sféry touhy a rozkoše, která se neoddělitelně proplétá s rozkoší tělesnou, vždy lapenou v jazyku. Tato svrchovaná moc jazyka se zhmotňuje použitím písma, v němž se okázale manifestuje nejen materialita jazyka a reálnost jeho účinků, ale díky využití japonských znaků (pro Evropana tajuplně krásného, "rozkošného" to mystéria) i esenciální neproniknutelnost signifikantu, záhadnost tohoto označujícího, skrze nějž jsme nuceni hledat naplnění své touhy. /// Greenaway navíc rozpustil tuto moc znaku do celého filmu používáním onoho jedinečného překrývání záběrů a obrazů, které setrvalou řadou prolínaček spojují obraz a písmo, tak jako postavy spojují svá těla se znaky. /// Film samozřejmě není dokonale Lacanovský či Barthesovský, ale žádný čtenář jejich díla by si neměl ujít přečtení tohoto filmu. (05.11.2015)

Pillow book veľmi pekne ukazuje, že aj príbehová kinematografia je veľmi variabilná a s rozvojom techológií je možné obohatiť film aj inak ako nákladnými efektami. Obraz v obraze, rozparcelovaný obraz, obrázok v hlavnom obraze predznamenávajúci nasledujúcu scénu, popísaný obraz, maličké štvorčeky v rohoch plátna a veľa iných zaujímavostí. Kaligrafický film, kde ústrednú úlohu zohrávajú ľudské telo, maľovanie písmen a láska s dejovo "tradičným" greenawayovským bizarným šokizmom. Voľne zacitujem vetu z knihy Nová filmová historie - "Pillow book je názornou ukážkou toho, ako veľmi jednorozmerné a ploché sú tradičné hollywoodské filmy." A len tak na okraj: Dnes by si Ewan Mc Gregor takúto úlohu asi nestrihol. Väčšinou sa pohybuje nahý, či polonahý, okrem toho rovnocenne súloži ako s mužom tak so ženou. (27.04.2005)

Nelíbilo. Japonská duše není klipovitá, rychlá a razovita. Je dlouze rozjímavá, s pomalejšími a meditačními prvky, jako japonské divadlo, které jsem měl možnost zažít na vlastní kůži, a dost dlouho mi trvalo se do něj "dostat". Ale o to silnější a hlubší pocit to pak je. Kaligrafie je čínské umění (oni toho Japonci docela hodně šlohli Číňanům, s výjimkou seppuku, to je jejich vynález), ale zde je degradováno z vysoce profesionální malířské techniky na hranici s výtvarným uměním na čmárání po nahém těle a politická hesla. Příběh to nemá, odnikud nikam to nejde a nedojde, a to příběhem rozumím spíše sdělení autora, důvod, PROČ někdo něco natočil a CO tím chce divákům říct nebo sdělit. Tady jsem kromě onanie nad tím čmáráním nic takového nenašel. (16.03.2019)

Budu drsná. U Greenawaye dokonalou výtvarnou stylizaci považuji za naprostou samozřejmost, počítám s ní a ani tentokrát mě vůbec nezklamal. Oceňuji, že dodržel strohou rafinovanost a důraz na každý detail. Jenže, ten lyricko - erotický námět mi vůbec nesedí. Ani na chvíli jsem tomu nepodlehla a netuším, co mi chtěl říct. (09.02.2018)