Sedmý kontinent

Precizní vertikální řez jednou zdánlivě nepochopitelnou tragédií. Haneke s mistrovskou úsečností skládá ostré střepy dlouhých záběrů všednosti, které z větší části vzbuzují u diváka nechápavý pocit banality a zároveň plíživou tíseň, která je předzvěstí třetí části. V ní Haneke provádí frontální útok obrazem i zvukem a z dosud nemotivované koláže tvoří překvapivý a brutální obraz rozkladu. Jeho chladný cynismus, profesorský odstup a racionální argumentace s cílem postihnout zdánlivě nevysvětlitelné vykazují prvky vytříbeného sadismu, s jakým tvůrce diváka trýzní náznaky a nejistotou. Dosud nejasně tušená tíseň dochází sžíravého vyvrcholení, v němž se odráží nesmírná tvůrčí kázeň, s jakou si Haneke celý klimax připravoval. Sedmý kontinent je temná, cynická a mizantropická studie zoufalství, které vyplývá z naprostého blahobytu a spořádanosti. Debut Michaela Hanekeho vykazuje všechny znaky promyšlené a dokonale naplněné metody, která z reality odkrajuje tučné nánosy klišé, odsekává fasádu idyličnosti a nechává krvácet iracionální podstatu lidské existence i pandemickou prázdnotu "blažené" moderní společnosti. (03.02.2010)

Pro mnohé depresivní, pro mě vrcholně popuzující pohled na stereotypní opakování běžných denních činností, ke kterým nás nepřímo nutí styl doby, se záměrem vyhnout se co nejvíc lidskému kontaktu (vzhledem k nesympatickým hercům-nehercům pro mě velké plus), aby si divák nebyl schopen vytvořit jakýkoliv vztah, což je každopádně způsob novátorský, nicméně pro psychologické drama vykalkulovaný a umělý. K samotné zápletce - její společenský význam není v systému, ač ho Haneke zřejmě viní, ale v lidech, všichni máme na výběr, možná by Annu s Georgem udělala šťastnými tuzemská sociální podpora s minimem na osobu, která by jim rozhodně zostřila vnímání a připravila napínavé zážitky, ale jejich hlavní problém spočíval v naprosté neschopnosti prožívání radosti, za což by nebylo od věci spakovat do Austrálie i ty, kteří jim tuto emocionální reakci nedokázali předat a výsledkem byli lidé natolik prázdní a bezcenní, že by mně nestáli ani za nákupní cenu filmového materiálu, zvlášť poté, co ze své cestovní horečky nevyjmuli malou Evi. Mám rozporuplné pocity - umělecká stránka mě neoslnila a memento má neadresný vykřičník, takže "jen" zneklidněná mysl, a ta má cenu 60%. (19.04.2013)

Rád bych vzkázal svému kamarádovi, který mě donutil se jít na tento film podívat, že ho za to upřímě nenávidím. Opravdu mi z toho nebylo ještě pár dní dobře. Jako takový se mi pak film velmi špatně hodnotí. On je totiž natočený dokonale! Jenže pak se dostáváme na tenký led smyslu jeho sdělení a opodstatnění jeho existence. Například KRÁTKÝ FILM O ZABÍJENÍ Krzysztofa Kieslowského, který je svojí sílou a depresivností srovnatelný se snaží odpovědět na celou řadu otázek a přináší určitou vypověď o absurditě trestu smrti. Jenže tento film je jen koncentrovaným trestem a utrpením. Jaký má smysl takový film? Proč nám to Michael Haneke dělá? Někteří říkají, že je to nepodstatné a že umělecké dílo si žije po svém dokončení vlastním životem. Jelikož se ale mám veskrze rád a nerad si ubližuju, tak si budu také žít dále vlastním životem, bez filmů Hanekeho. (28.01.2011)

Napoprvé mě to nesemlelo. Film se nesnaží o jakoukoli transparentnost mentálního úpadku postav, a tak divák pořád dokola sleduje ty samé činnosti a věci, kterým se rodina ve třech po sobě jdoucích letech věnuje. Samozřejmě se jedná o úmysl, který obstojně navozuje chladnou atmosféru znudění nad vlastním buržoazně nesmyslným způsobem života. Zoufalost a pocit bezvýchodnosti se však nedostavuje, studie partnerského vztahu a rodinné krize rovněž. Závěr nepovažuju za legitimní - to bychom se mohli do Austrálie odstěhovat rovnou skoro všichni. Pokud bych se přiklonil k interpretaci, že divák je v prvních dvou třetinách filmu stavěn do role nicnetušícího pozorovatele (například jako prarodiče), poslední část chce diváka akorát co nejvíc šokovat. Haneke odmítá cokoli vysvětlovat, striktně se drží své manipulace a nakonec udeří. (23.06.2011)

Hanekeho mrazivá reality-show, v ktorej sa postavy prepadajú čoraz hlbšie a hlbšie piesočným brehom Siedmeho kontinentu. Od rutinných obradov každodennosti skrz neosobnosť častým zaberaním hercov len od krku nižšie až po apokalyptický záver temnej drámy o rozklade buržoáznej rodiny. Haneke často užíva Bergmanovi podobné kamerové finesy, prísne dodržuje diegetickú hudbu a inzeruje hyperrealizmus pomocou správ z rádia a televízie (prechádzajúcich do filmovej reality scénou obchádzanej autonehody) čím nadobúda na uveriteľnosti. Rozprávanie, rozlámané do útržkovitých fragmentov, asynchrónnosť obrazovej a zvukovej stopy i cielená dramaturgia záberov dodržujúca dramatickú výstavbu (paralelná príprava nástrojov na poslednú večeru a finálnu deštrukciu) zasa naopak udržujú diváka vo vedomí, že sa díva na prostý film, ktorý je len režisérovou interpretáciou skutočných udalostí. Dvojaká je i gradácia a koncepcia celého filmu, ktorý dlhými precíznymi zábermi čičíka a v druhej polovici pozvoľne prechádza k príprave na klimax preradený na maximálnu rýchlosť. Tým i napriek tomu, že s odoberaním šiat zo šatníka odoberá z filmu posledné zvyšky emócií, má koniec až explozívne drastický účinok (za ktorý vďačí brilantnej psychológii charakterov). Čo však možno snímke vyčítať je až príliš konkrétna a radikálna ľavicová obžaloba, čo je známkou miernej nevyspelosti. Práve tu stráca body oproti exkluzivite Hanekeho neskorších, viacznačných filmov, v ktorých sa snúbi um a elegancia s priestorom pre voľnú interpretáciu. Druhou výčitkou voči filmu je pocit, že si občas herci nie sú plne vedomí zámeru a zmyslu konania postáv, ktoré predstavujú a plne nezdieľajú režisérovu autorskú víziu. Vo všetkom ostatnom inteligentná a precízna príprava a naporcovanie moderného západného konzumu podľa jeho vlastného návodu. A keď už nič iné, možno to brať ako čiernu komédiu, ktorá vám poradí nový spôsob otvárania šuplíkov. 80% P.S.: Mimochodom, skutočne sa nejedná o Hanekeho debut. (08.01.2015)