Funny Games

Haneke je démon. Obě verze FUNNY GAMES hodnotím stejně, je to naprosto zrcadlová práce do nejmenších detailů. Je až neuvěřitelné, co Haneke dokázal vytvořit - dokonalá práce s divákem. Ve FUNNY GAMES jsem cítil všechny pocity, co může film nabídnout. Dokázal mě šokovat, pobouřit, nervovat a pořád mě měl Haneke ve svých rukách. Zpomalené záběry jsou kruté a všechno zlo nás drtí na malinké kousky. FUNNY GAMES je pocta pro MECHANICKÝ POMERANČ a zaslouženě patří k vrcholům subžánru exploitation. ******* Pohledy do kamery je perfektní hra s divákem a dostává diváka na místo činu, vlastně i divák je součástí vražd a násilí, protože spolupachatelově přihlíží. (16.12.2013)

Jsou filmy u kterých si ještě před samotnou premiérou říkáte: „Tak a tohle nechci v životě nikdy vidět.“ Podvědomí pracuje a mozkové synapse červeně blikají, popohánějí splašené neurony a upozorňují, že tohle by nemuselo být zrovna tím nejlepším gastronomickým zážitkem pro Vaší smyslovou soustavu. Jenže odříkaného chleba největší krajíc. Pro mě byl tímto symbolickým krajícem snímek Funny Games…Vítejte v Hanekeho nonsensovém světě ukazujícím diváka v novém světle - jako tvora povrchního. Michael Haneke je ve všech směrech neuvěřitelný chucpaník. Někdo, tak nestydatý, reflektující zároveň svou obsesivní perverzi ve svém díle, se jen tak nevidí. Nechá pohodlně usadit svou potencionální oběť (diváka) do příjemně vypolstrovaného křesla. Před něj postaví mísu s popcornem a televizi. A v okamžiku, kdy se spustí Pavlovův reflex, vytrhne mu ovladač z ruky, a jakoby říkal: „Tak a teď se zadus tím, co denně vyhledáváš na internetu v novinách či televizi, protože ty jsi ten konzument - všežravec. A kdybys nebyl obdařený intelektem, dal bys na sobě znát průchod svým základním potřebám a touhám. Tak tady to máš. Ale následky si potom poneseš sám.“ V konečné fázi vyvstává otázka: Proč se dívat na stejně palčivý, a hluboko pod povrchem nepříjemný, snímek dvakrát - anarchie na evropský způsob vs. anarchie na americký způsob? Jsem tedy ve výsledku Já tím, kdo je povrchním konzumentem, neboť jsem se rozhodl shlédnout oba na povrchu stejné leč v jádru rozdílné filmy? Pak by se do puntíku naplnil název Funny games, kdy se baví vždy jen jedna strana - ve fiktivním světě herečtí mučitelé zato v reálném režisér. Ostatní zúčastnění jen sledují rozehrané divadlo a nějakým způsobem jej prožívají. (16.08.2009)

Tento rakúsky hororový thriller považujem za akéhosi prechodcu súčasnej vlny drsných európskych hororov. Aj keď priameho zobrazenia násilia sa tu divák vlastne nedočká... Čaro tejto snímky je v niečom inom - v jej drzosti, opovážlivosti a mrazivosti. Aj keď sa vo Funny Games vyskytli isté prvky, ktoré nemám rád, na stredoeurópske filmové pomery ide naozaj o skvost. (27.05.2010)

(pozor na spoilery) Neubránil jsem se dojmu, že německý ovčák pobíhající v druhé nebo třetí scéně po bytě je zřejmým odkazem na závěr Bressonova snímku Peníze. (Obě scény jsou záběrované velmi podobně, navíc ve Funny Games je tomuto pobíhání věnováno tak "zbytěčně" mnoho času, že ona pasáž přímo nabádá k tomu, aby v ní bylo hledáno něco jiného než jen informace týkající se příběhu filmu; Haneke se k ovlivnění Bressonem hlásí a mezi jeho nejoblíbenější filmy patří A co dále, Baltazare a Lancelot od jezera.) Chcete-li, srovnejte tyhle dvě scény, v kontextu obou celých filmů. Bressona zajímá, co člověka může dovést k tomu, že je schopný "bezdůvodně" vyvraždit jakousi cizí rodinu. Haneke film otvírá teprve těsně před činem a hraje si s divákovým očekáváním - jak to tu mnohem lépe, než bych byl já schopen, popsal např. Artran. Přestože se mi nakonec dostavilo jisté sklamání, pramenící pravděpodobně z toho, že jsem věděl o filmu předem příliš mnoho a mnoho čekal, celkově to bylo vlastně geniální (i když ne vždy úplně dotažené). Zahýbalo mnou nečekané zjištění, snad se mi to podaří popsat : Byl jsem připravený na extra nepříjemný, brutální film. Bál jsem se už před vstupem do kina. Vše bylo přesně tak, jak jsem si to představoval. A pak ta scéna, jak mladíci náhle zmizí. Věru trochu nevěrohodné chování přeživších manželů. A ač jsem tím sám sebe překvapil, řekl jsem si v duchu, že jsem se těšil, že tam toho mučení bude trochu víc. Haneke mě dostal. Pak se samozřejmě (podle logiky plnit divákovo očekávání, i když to vyzní nevěrohodně) mladíci vrátí s lapenou manželkou a na začátku následující scény se zdá, že Haneke opravdu počerpá trochu inspirace od Tarantina. V tu chvíli jsem byl vyděšený, že jsem myslel, že uteču z kina. A dostal mě znovu. Žádné mučení (ála řezání ucha v Gaunerech) nepřijde. Zastyděl jsem se.. (06.02.2010)

Dva mladíci se zálibou v metafyzice vypadají na první pohled slušně a nevinně. Do svého letního sídla byste je ovšem zřejmě nepozvali. Přesto je radost se na jejich ne nevinné kousky dívat. Ovšem nutno podotknout, že pokud zrovna šibalsky nemrkají do kamery a vůbec nejsou zrovna v záběru, trošlu to ztrácí ten pel cynismu. A ten já ráda. (05.10.2009)