Temný případ - Série 3

Pizzolato mal skvelý nápad, ako dať fanúšikom prvej sezóny to čo chcely už v druhej (ktorá je práve tým, že je úplne odlišná od prvej sezóny neoceneným klenotom). Nápad bol no. Ale výsledok je technicky vypiplné drama o mentálnom stave starého detektíva, ktorý svoju karieru vymenil za svoju česť. 3. sezóna má svoje kvality a určité časti ma vážne bavili ale to čo mi vadilo bolo, že Pizzolato tlačí prípad do úzadia a viac sa venujeme osobnému životu hlavnej postavy. Čo nie je zlé, ale tu mi to už tzačalo prekážať. Konečný skoro-happy-end mi ale prišiel fajn. Celkovo dávam palec hore, ale bol tu veľký potenciál, ktorý sa v zamotanom klbku troch časových línií stratil. Mahershala Ali je tu výborný a spolu s Dorffom vytvárajú skvelé duo, ktorý svoje parťáctvo prežívajú perfektne. Bez titulného dua by bola 3. sezóna polovičná. 7/10 (25.02.2019)

Po fanouškovském zklamání druhé řady přišel raději návrat do kolejí první. Tedy dvojíce výrazných detektivů, ne 2, ale 3 časové linie a ztracené děti. Dokonce to chvíli vypadalo, že to bude propojené s událostmi první řady, ale byl to jen odkaz. Do 7. dílu v podstatě nadšení z atmosféry, pro někoho až moc pomalé a zvědavost, jaká záhada nás čeká. Bohužel finále a rozřešení případu je v podstatě totálně banální a vše se řekne u jednoho stolu. S takovým vyústěním to mělo mít o polovinu méně dílů. Musím pochválit masky. Zestárlí Ali a Dorff vypadají fakt celkem realisticky. (27.02.2019)

Technická stránka je na plný počet. Střih, hudba, kamera a znělka je na 5 ⭐. Jenže se zde trochu popletl scénář. Celá třetí série je rodinné drama černošského detektiva na ploše 30 let. Samotný případ a vyšetřování zabírá 20%. Pro ty, co chtějí případ, pak stačí díly 1,2,7,8. Zbytek je limonáda, kde se opakují stejná dramata ve stejném pořadí. Hádka s manželkou - udobření. Vzpomínka - zapomenutí. Ostatní postavy jsou jen do počtu. Díky tomu bohužel nefunguje chemie mezi dvojicí detektivů, kde především Stephen Dorf je absolutně promrhán. Celé to působí chladněji než se zdálo. Přitom se to krásně nabízí. Arkansas, 80.leta a případ kolem děti. Jenže vše je strašně moc na sílu. Paradoxně na mě působily opačně. Silné emocionální scény mě donutily k smíchu. Bohužel jak jsou postavy a případ vedlejší, tak je vám jedno, že někdo umře anebo zmizí. Stejně jako hlavní postava si prostě po dvou dílech ani nevzpomenete. To je bohužel to, co nejvíce vytýkám celé třetí sérii. Tři díly by úplně stačily a potenciál by se využil na maximum. Jak kolem případu, tak kolem rodiny detektiva Hayse. Raději se obrátím na první sérii a druhá tak dostává lepší světlo. Na mě to už nefunguje. 3,5 ⭐ (27.02.2019)

Nemůžeš se jen tak odpoutat od zachycené stopy. Proč? Protože v jistém smyslu, který není snadné sdílet s kýmkoli, jsi pořád ještě tam. I po vší té řadě let, které se kdysi začaly odvíjet v černé bídě, která se teď, přítomností někoho jiného, zase vynořila tak blízko. Jsi ještě tam, v té přízračné zelené džungli. A tyhle ulice, po jediném záblesku a sklonění nad nevinným tělerm, vypadají skoro tak prázdné a ohrožující, jako by se do nich džungle jen rafinovaně převlékla. Třeba tak jenom vypadají. Za šedivého podzimního odpoledne. Třeba zoufale opuštěná dětská hřiště s houpačkami nejsou tak docela opuštěná. Možná je to všechno jenom dozvuk. Vzdálená a klamná (i když skutečná) ozvěna toho pekla tam jinde. Třeba je přízračno jen mnohoznačností. Ze které se může vynořit jak těžko pochopitelná temnota, tak skoro stejně nepochopitelné, protože závratně nepravděpodobné příběhy životů, který svědčí o tom, že to taky může být všechno docela jinak. Že někdy se mlha rozhrne a vystoupí z ní trochu trochu smutku, ale i trochu světla. Nebo život se vším všudy: skoro nepochopitelně silná, až sebedestruktivní a nikdy neutuchající potřeba přátelství nebo sounáležitosti v jakékoli podobě (Rolland a všechny jeho příběhy…), skoro nepochopitelně vidoucí (něžný) cit (Julie a její „princ”), a konečně skoro nepochopitelně silná potřeba a schopnost zasahovat toho nejbližšího na nejcitlivějších místech, která určitě může znamenat to i to, ale protentokrát je nejspíš prostoupená hlubokým citem, ve kterém nechybí tělesno, které má, popravdě, v sobě něco trochu ďábelského, ale je to jen další, trochu drásající tváří lásky, která má chuť tak trochu na ruku-vruce a tak trochu trhat na kusy, což určitě není synonymum pro to, že to nebude, čas od času, hodně připomínat peklo (Ameile a Wayne a to, co mají mezi sebou…). ___ Tady a teď. Před tím a potom. Vše uchované v paměti... plné vypálených děr.. ., „Time is the fire in which we burn.” --- Ten žár, to nikdy nekončící tavení, to co se „s postupem času" stane s příběhy našich životů, ta otázka, v co se tyhle příběhhy „s postupem času" promění. V prach? __ Nebo z nich nakonec zbyde ještě něco jiného? ___ (26.02.2019)

Tak překvapivě mě to dost bavilo... ale totálně chápu proč Cervenaka ne. On má rád detektivní příběhy, a tím toto vlastně ani moc není - True Detective je příběh detektiva, vyprávění o obsesi, o tom jak utváří a mění vztahy a životy lidí. Žánrová klišé se tu nádherně bourají a ignorují, a paradoxně linka o hlavním hrdinovi a jeho ženě, a jeho rozporuplné osobnosti, je tu mnohem důležitější než případ který řeší (rozhodně bych neřekl že se ta linka rozplyne do nicoty) Už první série mi hodně připomínala Zodiaca (k první sérii jsem btw měl své výhrady, druhá určitě nebyla horší), série třetí jde v této podobnosti ještě dál. Případ bez řešení, ba přímo prakticky bez možnosti rozřešení, šance nějak ovlivnit události. Jen marné točení se v kruhu přehlédnutých stop a falešných teorií, které snad někam zavedou. Tak pozdě, že už na tom vlastně vůbec nezáleží a nic to neznamená. A s tou finální tečkou, dovádějící toto až absurdum... to už bylo až jako didaktická variace na Zvětšenínu od Antonioniho. The Truth is not out there. 9/10 (05.06.2019)