Frank

Na první pohled a podle plakátu se tenhle film tváří spíš bláznivě, než vážně. Pravdou ale je, že Frank je v podstatě takový decentní příběh jednoho bojácnýho kluka, který je ale geniálním umělcem ve skrytu duše. No a tenhle kluk se jmenuje právě Frank a hraje ho asi jeden z nejlepších herců současnosti – Michael Fassbender, který nejenom, že umí hrát tak, že div rozsápe svou sexuální duši, on dokonce umí i docela obstojně zpívat. A chvílemi ty jeho popěvky spolu s tím textem připomínají Jima Morrisona na tripu. I když Frank nebyl zase tak úplně na tripu a to i přesto, že se skrývá za umělou obří hlavou. (16.07.2015)

Freak folková esej o kreativitě, vnitřních běsech, vysněných deskách a sociálních médiích zaujme především tím, s jakou lehkostí dokáže střídat polohy mezi srdceryvným patosem, zemitým humorem a vršením popkulturních odkazů. Zasazení zmíněných sociálních médií do samotného vyprávění, chcete-li do dramatického oblouku, můžeme číst tak, že tvůrci přicházejí s receptem na „vypořádání se s hypem" už během samotného filmu, bez nutnosti dalších ex-post diskuzí, přičemž to nelze vnímat ani trochu alibisticky. Nakonec je to vlastně takový malý osobní film, který v samém závěru možná hřeje o něco více než by měl, což plně vynahrazuje to, že jsem se u některých pasáží smál nahlas. (22.06.2014)

"I love your wall." Prekvapivá polohe pre Fass-a a konečne film, ktorý nahlas potvrdzuje môj názor, že "formulka o 5% talentu a 95% tvrdej práce" nie je zvrchovaná, absolútna, monopolná a svätá - preceňuje sa. Ak teda patríte k tým umelcom, ktorým ide o samotné umenie. Ak je umenie niečo, čo je vaším primárnym motorom. Niečo, bez čoho nemôžete skrátka existovať a fungovať. A nie len "prostriedok" na zapáčenie sa, slávu, peniaze a naplnenie svojho ego-vrecka. (03.11.2014)

Frank se našel kdesi na pomezí mezi absurdní skandinávskou komedií a britským sarkasmem a ta pozice mu nesmírně svědčí. Je totiž originální, bizardní, dojemný, zajímavý a především skutečně vtipný. Jeden z mála filmů v poslední době, u kterého jsem si po odchodu z kina řekla, že ho ráda uvidím znovu. (21.06.2014)

Snímek, který nadějně začal, aby posléze v rozpacích skončil. Ne, nelituji času, který jsem s Frankem a jeho partou strávil, místy je to opravdu vtipné, místy hravé, disponuje to zajímavými herci. Pohled na tabákovým dýmem zahalenou Maggie Gyllenhaal je k nezaplacení a nevinný kukuč Domhnalla Gleesona umí pěkně překvapit, skrývají se za ním totiž nemalé ambice. Slibné momenty ale střídají slabší pasáže a především - celým snímkem prostupuje snaha o nějaké hlubší sdělení, nějaké zásadní odhalení pravdy o alternativní hudbě, které se nakonec nekoná. Ambice jsou zjevně větší než výsledek. V neposlední řadě i proto, že příběh o alternativní kapele, která sí odmítá "zadat" s publikem v obavě, že se rozmělní a prodá, má nakonec sám sloužit coby komerční produkt. Dále i proto, že postoje členů kapely vypadají spíš jako důsledek sbírky duševních poruch než jako uvědomělý akt vyplývající z pevného hodnotového žebříčku. Každá skutečná tvorba má mít ambice nalézat a oslovovat svého posluchače a vystoupení na koncertu věru není akt prostituce zábavnímu průmyslu. Stálo by i za připomínku, že minimálně hudební produkci už v souvislosti s pádem hudebních vydavatelství a novými způsoby šíření hudby ztratily pojmy jako mainstream, nezávislá muzika a umělecký experiment svůj někdejší význam. Poslední, co bych Frankovi vytknul je, že film o hudební skupině mi naservíruje pouze partu podivných týpků, ale prakticky žádný hudební zážitek. Když si vybavím třeba švédský Zvuk hluku, to bylo jinčí kafe. Celkový dojem: 55 %. (14.09.2017)