Režie:
Václav GajerScénář:
Zdeněk MahlerKamera:
Jaroslav TuzarHudba:
Luboš FišerHrají:
Václav Voska, Jiřina Jirásková, Eduard Cupák, Consuela Morávková, Hana Brejchová, Josef Kemr, Viola Zinková, Jan Libíček, Ferdinand Krůta, Vladimír Stach (více)Obsahy(1)
Na oblíbeného rozhlasového hlasatele si kolegové nachystají trapný žertík: kolegyně se mu v telefonu vydává za zamilovanou ctitelku. Osamělý muž zavětří milostnou příležitost a nic netuše, jme se pátrat po totožnosti neznámé ženy... S paradoxy si pohrávající pohled do zákulisí médií i na svéráznou milostnou zápletku však přesto neupoutá, je zbytečně rozvleklý. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (36)
Zdeněk Mahler patří k lidem, u kterých, ať dělají, co dělají, máte pocit, že to vždycky dělají maximálně precizně. A o jeho scénáři k "dramedii" Jak se zbavit Helenky to platí také. Zápletka je sice jednoduchá, ale ohromně působivá, navíc ve skvělém podání dvojice Václav Voska - Jiřina Jirásková. Obzvlášť se mi líbilo, jak film postupně černal. ()
Názorná ukázka toho, jak se dá z naprosto jednoduchého nápadu udělat dobrý film. Stačí vymyslet primitivní zápletku ve stylu "Žert" od Kundery, obsadit dva až tři skvělé herce, vymyslet dobré dialogy a je to tu. Jirásková, Voska a Cupák utáhnou celý film bez problémů a s velkou grácií. Celou dobu má divák pocit, že ty vztahy mezi nimi jsou skutečné a žije jejich postavami až do úplného konce. Skvělé, jen konec malinko pokulhává, ale to se dá odpustit. ()
Málo objevná zápletka, fádní dialogy, ve kterých to jiskří spíš méně než více. Nutný moralizující závěr. A přesto příjemné pokoukání na herce, kteří se mi nikdy neomrzí. A Jiřina Jirásková hned ve své první scéně podává svou definici tehdejšího rozhlasového zpravodajství, která je i na uvolněná 60. léta poměrně odvážná. ()
Trpká komedie o osamělosti, při níž jsem si nejednou vzpomněl na Wilderův Byt, přes slibný námět a skvělé herecké výkony naneštěstí troskotá na nedotaženém scénáři, jehož největší slabinou je dryáčnické vyvrcholení „aféry s Helenkou“. Vyprávění však vázne i na jiných místech; ohniskem vtipu jsou nepochybně dialogy Vosky a Jiráskové, zatímco to, co je obklopuje, zaráží (větší či menší) humoristickou i psychologickou bezradností a často připomíná úsilí o rychlé (a tedy ve výsledku zbrklé) převyprávění, o udržení kontinuity, kterou tak vlastně přerušuje. Tato nedůslednost, skicovitost sice dodává filmu jistou sympatickou syrovost, ale současně jej připravuje o integritu, o náladu i o výraz, který osamělosti mohl vtisknout, a proměnit tak drobnou anekdotu (s hloupou pointou) v nadčasové pousmání. ()
Kterak rozhlasová redaktorka bez špetky šarmu přivádí nejdříve do infarktové situace nepodařeným vtipem svého staromládeneckého kolegu, aby poté zjistila, že sama plane láskou, jenž ovšem nemá jiných příčin než nudu a zoufalost. Komedie bez vtipu, konfrontace bez jiskry. Věřím, že zmatený pohled pana Kemra byl ve skutečnosti opravdový, když zjistil do jakého projektu se to dostal. (spoiler) Doufám, že po skončení natáčení si všichni ze štábu uvědomili, jak pokrytecky by se museli cítit, pokud by sami sebe neodsoudili k vězení za špatný žert, tak jako to učinili svým filmovým postavám a též doufám, že scénarista a režisér bručí dodnes! ()
Galerie (2)
Photo © Filmové studio Barrandov / Miroslav Pešan
Reklama