Manželé z roku II

Jean-Paul Belmondo ve vrcholné formě. Manželé z roku II jsou výborná kostýmová komedie. Na francouzskou komedie 70-tých let a na to že v ní hraje Belmondo je v ní celkem málo humoru. No relativně málo. Protože co je víc? Rádoby komedie plná trapností, nebo spíš méně co do počtu, ale o to více co do kvality provedení vtipů, kterým se doopravdy divák zasměje? Krom toho Manželé z roku II fungují velice dobře i jako dobrodružný film. Jean-Paul tradičně nepostojí a pořád se na plátně něco děje. Skvěle mu taky sekundují obě dvě hlavní herecké partnerky. Zvláště Marlene Jobert. A ještě navíc tento film dobře funguje i jako politická satira. Některé filmy prostě nestárnou a Manželé z roku II mají co ukázat i po 35-ti letech od data vzniku. A věřte že nejsem žádným nostalgickým pamětníkem abych přidával na hodnocení. (31.12.2006)

Nenáročná dobrodružná historická komedie s Belmondem. Věštkyně jim předpověděla, že on zbohatne v Novém světě a ona že se stane vévodkyní, do toho však zuřivě vypukla velká francouzská revoluce. Film je vhodný pro milovníky historických příběhů typu Angeliky, Fanfána Tulipána, nebo Cartouche. Já se však bavil jen místy. Trailer: http://www.csfd.cz/film/32432-manzele-z-roku-ii-maries-de-lan-ii-les/videa/ (19.05.2009)

Belmondo hraje, co se od něj očekává, Jobert se své role zhostila také neméně dobře. Film to celkově není špatný, nápad slušný, některé sekvence mi ale přijdou zbytečně roztahané na úkor jiných. Přitom celková stopáž se nijak nevymyká a na podobnou, v té době jistě větší (ko)produkci, jde spíše o kratší film. Jako celek film působí poněkud nevyrovnaným dojmem, což se odráží i v mém hodnocení. Bez Belmonda bych hodnotil ještě hůře. (03.07.2013)

Je to sice jen román pro služky, ale jak říkal Karel Čapek, „jediné, co člověka bude zajímat až do skonání světa, je boj. A láska. Vše ostatní je pomíjivé. Psychologie, pacifismus, sexuální otázka, sociální problém a všechny ostatní věci pominou, ale láska a boj nepomine,“ a „my s napětím sledujeme boj stran nebo boj zásad.“ A to tím spíš, když vyprávění prostupují důvtipně aktualizované a karikované (jakož i přesvědčivě zahrané) historické stereotypy, jejichž hyperbolické vyjádření svědčí o sebeironii a nadhledu režiséra. (29.04.2015)

Případy, v nichž se štastně spojí dynamičnost námětu, scénáře, režie i hereckých protagonistů, jsou vzácné. Podaří-li se to všechno promítnout do komediálního tvaru, do šťávy vtipných dialogů, překvapivých gagů, bláznivého děje i skvělých scénáristických nápadů, máme co do činění s pozoruhodným, mimořádným dílem. Fiktivní příběh Nicolase Philiberta, nedobrovolného exulanta s horkou krví, rychlou rukou a nevůlí uhýbat před brokátem, vybraným suknem a hedvábím soudobých copařů s pomyslnou modrou krví (byla doba paruk), který se vrací doprostřed revoluční smrště počínající diktatury jakobínů, je typický; na jeho místo bychom mohli plným právem dosadit např. Murata, Neye, Bernadotta nebo Foucheho; dynamika modelové křivky vichřičného života by se rozhodně nezpomalila. Spíš naopak. Jakoby mimochodem tu jsme konfrontováni s odvrácenými tvářemi obou bojujících stran; té royalistické i té republikové. Mlsných obhájců republiky, jimž "mrzký kov" už není tak cizí, ale doposud nestačili zbohatnout, i šlechticů, kteří víc než o bourbonských králích sní o obnovených vlastních majetcích. Scéna s biskupským prstenem - i první, která stojí život Philibertova girondistického spoluutečence, i druhá, v níž ji církev marně vymáhá po dočasném zaslíbeném Philibertovy choti, mluví za mnohé právě tak jako loď přeplněná americkým obilím při příjezdu a naopak po praksnutí nacpaná francouzským vínem, když se chystá k návratu přes Atlantický oceán. Je těžké říci, kdo z protagonistů je lepší, zda to více platí o Belmondově skvělé kreaci nebo spíše pro neméně divokou tehdy mladičkou Jobertovou. Svůj svébytný rozměr si zachovala hlavní kráska filmu Laura Antonelli, představitelka markýzy, sestra, jíž k bratrovi poutá nenaplněná incestní láska. Snad ještě šťavnatější je rozvodová scéna, do níž tak podstatně zasáhne vnitrorepublikánské vzbouření nejspíš v Nantes. Napoleonský epilog v žádném případě není zbržděním, ale naopak skutečným vystupňovaným finále tohoto zběsilého, více než půldruhahodinového sprintu dobou, která pro nás dodnes neztratila svůj jedinečný kolorit. Historie - i ta filmová - dokáže být zkrátka i vědeckou, i nevázaně rozvernou. Jak by ne, vždyť se vede ruku v ruce s pomyslným chorovodem opravdu velkých jmen. Včera, dnes i zítra. (20.09.2008)