Nepřítel

„Kéos máj áss“ aneb opět jsem nakoupil na doporučení ufonů z ČSFD červený film. Jsa obklopen kohortou erudovaných blábolilů, kteří jsou schopni nalézt hluboká podobenství a metafory i při zkoumání své ranní stolice, jsem nucen opět zabrousit do světa filmové teorie, filosofických přesahů a transcendentních hlubin narušeného podvědomí. Takže asi takto: Vilnéf svým dílem vygeneroval silně rigidní paradigma mající abilitu etablovat se jako bazální archetyp nudné a pomatené chujoviny. Svým konfúzním zpracováním již tak dostatečně perplexního a repulsivního literárního patogenu evidentně způsobil nejednomu artovému hnědopichovi frenetickou fascikulaci a obsesivní touhu objektivizovat svůj maligní kokotismus tím, že ukáže ostatním trotlům, že i v totálně nesmyslné pičovině, která ubíhá tempem akutního kapavkového výtoku, dokáže najít nějakou tu dignitivně perikopickou kvintesenci, interpretovat ji dostatečně povýšeně a za použití signifikantního množství cizích termitů, za což si u postižených kolegů vyslouží infinitní respekt doprovázený uznalým „Hmmmmmmmm!“ a u verbala kordiální pohrdání a salvy hurónského smíchu. Mohu tedy vřele doporučit všem, jimž jejich „dokonalá percepce“ umožňuje vstřebat i epistulu kravského extkrementu či demaskovat a exponovat skryté významy volně vrhnuté kosy způsobené zapíjením prošlých párků kefírem. A vy ostatní, nepostižení, budete méně trpět, když si místo toho raději pustíte plyn! (16.05.2014)

WTF I just saw? Totálny mindfuck, ktorému chýba atmosféričnosť a pôsobivosť Lyncha a psychopatičnosť Cronenberga ( za to druhé ďakujem ) Tu niekto nezvládol obsah ani formu. Škoda, pretože po Prisoners to vyzeralo, že sa zrodila nová režisérska hviezda a záblesky obrovského talentu vidieť aj tu. . Villeneuve vyhorel a nie je problém v rôznych interpretáciách ale v tom, že to hlavne hrozná nuda, ktorá sa divákovi za čakanie na pointu neodvďačí 5/10 (26.10.2014)

Od úvodných sekvencií filmu, kde sa so železnou pravidelnosťou opakujú nudné scény z Adamovho života je zrejmé, že príde k zásadnému obratu v jeho živote. Vyložiť si ďalší dej vyžaduje divákovú pozornosť a poskytuje viacero možností. Nie je to film jednoduchý, v každom prípade je zaujímavé sledovať ako sa hlavná postava zaplieta do vlastných pavúčich sietí... Jake Gyllenhaal nezlezie z plátna a nielen kvoli dvojúlohe a vcelku uveriteľným sposobom vytvoril postavu muža s chaosom v duši. (26.04.2014)

Film s vámi jedná od samého počátku na rovinu (kupříkladu hned třetí plakát, kde se i vizuálně dopředu prozrazuje, že se to celé odehrává v jedné hlavě, to nemá být překvapující pointa, ale výchozí premisa), nic netají, nemysterizuje ani nezamlžuje, je to film o interpretační logice (viz uvozující citát, že každý chaos je jenom nerozluštěný řád) - pavouci se tam od oné první scény objevují neustále, aby připomínali, na jaké rovině se děj odvíjí, celou dobu máte možnost vědět, že je to sen, či přesněji sonda do pavučiny podvědomí, které se neustále připomíná i obrazně, dožaduje se pozornosti, nenápadně, i agresivně - žena s pavoučí hlavou, obří pavouk nad městem, pavučina na skle havarovaného vozu či závěrečná scéna, jíž snímek vrcholí... To není míněno jako žádné rádoby překvapivé finále, protože by to ani nebyla na nic odpověď - ta zajímavá interpretační hra, kterou film přiznaně rozehrává, se odvíjí odtud - první dobrá otázka, vedoucí k porozumění příběhu uvnitř snímku, zní, komu se ten sen o dvojnictví zdá a co je to za způsob úniku, co si nechce pustit do vědomí přímo - s čím se odmítá srovnat? Úvodní telefonát matky je poměrně návodný. *** Začnete-li se takhle ptát, můžete začít konstruovat, vodítka jsou nepočetná, a slušně disciplinovaná. Na fotce je třetí světlovlasá žena, spletitý sen se pravděpodobně zdá třetímu muži, který překryvem svých snových alter-charakterů probleskuje a prolíná, lecos vystupujícího se nedá přehlédnout, žije v novém, prázdném bytě, roztržená fotografie, možná po rozchodu? Další uzlové body: posedlost manipulačními strategiemi, fenoménem herectví, alternativního života; těhotenství, sítě vztahů, manipulativní matka (ví on sám, jestli má nebo nemá rád borůvky?), pavouk jako metafora mocenského spřádání a intrikování, ale i páření spojeného s hazardem vabank a symbol nebezpečné, proradné ženy lákající na svou atraktivitu (černá vdova, Pavoučí žena...) etc. Je oním titulním nepřítelem skutečně manipulace hrozící zvnějšku, anebo ta, která dávno probíhá uvnitř člověka a potlačuje onu "svobodu individuálního výrazu"? (kým je? kým chce být? manšestrové sako, nebo koženou bundu? triko, nebo košili? nebo staré auto, nebo motorku? borůvky ano, nebo ne? snubní prsten ano, nebo ne? ...) *** Film nenabízí jednoznačné řešení tohohle puzzle, ale rozvírá poměrně limitovaný rámec možností, jaký příběh muže z uzlových bodů pavučiny jeho stihomamů vystavět. Tak či tak se přiblížíte nějakému obrazu, rozmazanému, ale s konturami. Snímek nutí k velice konkrétnímu, byť neběžnému používání interpretační logiky, máte-li zájem pochopit celek, ale přitom do toho nikoho netlačí, předkládá se nenápadně pouze těm, kdo si nebrání být všímaví - ostatní to mohou s vnitřní úlevou stočit do tvrzení, že pokud to byl sen, není proč nad tím spekulovat. To by však byl laciný únik, na němž se nezbohatne. Film, zdá se mi, to ví, a dělí diváky na dvě skupiny. Na ty, kdo si budou sami zevnitř nepřítelem, a na ty druhé.*~ (22.03.2014)

Když to řeknu poeticky, Denis Villeneuve tady utkal pavučinu snů - noční můru, která se zaplétá sama do sebe. Nečetl jsem "oficiální" interpretace, ale je zcela evidentní, že Nepřítel je snímek, ve kterém jsou cíleně bořeny hranice mezi "snem", "realitou" a "filmem". Nejde samozřejmě o to, že by šlo o sen, který by se zdál jednomu z Gyllenhaalů, ale jak správně podotýká JitkaCardova, jde o sen od začátku do konce, který se možná zdá jednomu z hrdinů (jehož "skutečné" já ve filmu není přítomné), nebo taky někomu úplně jinému. Villeneuve se opět ukazuje jako mistr ve vytváření konstantního podprahového napětí, které bez problémů udrží i delší scény, v nichž se zdánlivě neděje vůbec nic, ale přesto jsou naplněné hmatatelnou úzkostí. Jedna věc je hudba, druhá práce kamery (jízdy za roh, atp.), ale podobně jako v pozdějším Zmizení (kde už vydatně pomáhal Roger Deakins), tady hrozba visící ve vzduchu vychází z celého okolní prostoru, v tomto případě velkoměsta. Záběry na identické věžáky a křížící se dráty (opět symbolika pavučiny), které se v pravidelných intervalech opakují, nejsou jen tak ledasjakými výplněmi s pouhou rytmizující funkcí, ale ilustracemi města jakožto děsivé nadreálné veličiny. Můžeme si jistě bavit o tom, jestli si Villeneuve vypůjčil víc od Lynche, Hitchcocka, Nolana nebo Claire Denis, ale to tady podle mě není podstatné: Nepřítel je ve svém celku sice jednoduchou, ale zato velmi svůdnou psychosexuální fantazií, která stojí na soběstačném myšlenkovém podloží - Hegelově dialektickém přecházení jsoucího do nebytí a nejsoucího do bytí, případně konceptu neustálého opakování dějin, kořeněném Marxovým výrokem o tragédii a frašce. (29.03.2014)