Prohnilí

Dělají všechno, jen ne svoji práci. Kdo? Prohnilí. Policejní odznak se dá přece využívat i ku vlastnímu prospěchu, nejen pro zajišťování bezpečnosti občanů, jak by si mohl začátečník v řadách policie myslet. Výborná krimi komedie se sympatickou ústřední dvojicí a několika vynikajícími situacemi. Claude Zidi připravil divákům skvělou podívanou pro oddech a zábavu. Pro mě příjemné překvapení a těším se na Prohnilé proti prohnilým. (26.02.2011)

Králem francouzské komedie pro mě není nikdo jiný než Claude Zidi, režisér, který dokázal dokonce i z Pierra Richarda vykouzlit něco více než jen totální nemehlo. Claude Zidi nám tentokráte servíruje příjemnou komedii o dvojici notně zkorumpovaných policistů, kteří se prostě umí ve svém oboru otáčet. Především poklidné a nenucené herectví Philippeho Noireta je jako balzám na duši. (21.12.2009)

Tenhle film je jako Beaujolais – nelze jej jen pasivně nasávat, je třeba ho aktivně vychutnat. A pak si člověk uvědomí, do jakých hlubin trapnosti a nevkusu jsou někteří dnešní tvůrci „komedií“ schopni klesnout, aby vyrobili vtip, k jakým klišé jsou ochotni zajít, aby vyrobili myšlenku, a že úsloví „staré zlaté časy“ a nostalgie po nich má ve filmovém světě své opodstatnění. (24.05.2012)

"Prohnilí" jsou nezapomenutelná hořká komedie, ze které asi čerpalo mnoho tvůrců, protože obdobné scény si vybavuji z novějších filmů. "Prohnilí" jsou vynikající filmařina, dobře odvedené řemeslo a působí i teď po letech neuvěřitelně svěže a elegantně. "Prohnilí" jsou klasika a to nejlepší z odpočinkových filmů, které znám. Na "Prohnilé" se kdykoliv znovu a rád podívám. Bravo, ať žijí Prohnilí (ale né Ti mezi námi) (03.02.2010)

Na CSFD jsem registrovaný víc jak 5 let. Za tu dobu jsem profil filmu Prohnilí navštívil snad stokrát a pokaždý jsem hrozně moc chtěl napsat, jak moc tenhle film miluju, ale vždy to dopadlo stejně. Ubíhala minuta po minutě a já ze sebe nedostal ani slovo přitom mám v hlavě snad každou scénu, každej dialog i každý gesto, ale copak sem můžu dát jako komentář fotku svý krásný a chytrý hlavy ? No a postupně jsem vždy začal přemýšlet co sem vlastně napíšu a jak to sem vlastně napíšu a pak jsem se vždycky zarazil a říkal si, tohle je upřimnost ? Takhle se píše od srdce ? "Ne, to radši nepiš nic." odpověděl hlavě můj pocit a já to zase zabalil. Až teď, po včerejšku mě došlo jak je to snadné. Vlastně se stačí jen podělit o pocity, které zažívám už od roku 1984. Ty pocity jsou už 25 let pokaždé stejné. Je to jako, když se konečně dočkám polibku od holky, po který toužím už delší dobu. Na ten pocit nikdy žádnej kluk přece nemůže zapomenout a stejně tak nikdy nezapomenu na dva okouzlující sympťáky s policejní plackou a rošťáckým výrazem ve tváři, na oprýskaný baráky pařížského Montmartru a jeho svérazné obyvatele, na vlak který přiváží na pařížské nádraží nadšeného zajíce Thierry Lhermitteho, jako nového kolegu starého protřelého mazáka Philippa Noireta, na jejich první setkání, na všechny ty finty, fórky, sázky na koně, večeře v ruské restauraci, vtipné dialogy, romantické chvilky, na vznikající přátelství dvou skutečných chlapů. A na ten překrásný konec? Tak na něj budu vzpomínat snad i v hrobě. A po tomhle všem najednou začne hrát geniální hudba Francise Laie, vynoří se závěrečné titulky a já mám strašnou chuť žít - tomu se říká pocit absolutního štěstí. (31.08.2009)