Zeď

Moderní robinsonka jako metafora lidského osamění. 1) Když 43letá Marlen Haushoferová vydala v roce 1963 po třech letech práce svůj román Zeď (Die Wand), asi nečekala takovou příznivou odezvu, jaké se jí dostalo. Kniha byla přeložena do 19 jazyků (k roku 2017). Bylo tedy jen otázkou času, kdy bude podle některých kritiků nezfilmovatelné dílo převedeno na plátno._____ 2) Knihu jsem nečetl, takže nevím, komu připsat své výhrady - autorce anebo filmařům. Ignoranci faktů a racionálního uvažování lze těžko zdůvodnit tím, že hlavní postavou je ženská. Novodobá robinsonka nijak nepátrá po důvodech své izolace, téměř nezkoumá prostor, který má k dispozici ani co tam může dělat. Chová se jako malé dítě, dělá, co ji napadne, a když jí pak nápady dojdou (velmi brzy), tak nedělá nic, prostě jen žije a píše si deník._____ 3) Aby tvůrci odstínili rušivé momenty, spustili jednoduše zeď, která ostatní svět zcela odřízla od prostředí naší postavy a ta se tedy může v poklidu věnovat svým sebezpytným objevům. Takové východisko mi nevadí, kdyby přitom žena alespoň trochu přemýšlela. Ty logické kolapsy prostě neumím skousnout._____ 4) Nelineární vývoj děje se mi také nelíbil._____ 5) Nemohu říci, že bych se nudil. Jen jsem pořád čekal, co se stane. Nestalo se nic._____ 6) Spoiler - čti až po zhlédnutí snímku! Zápletka, resp. pointa filmu je k neuvěření. Místo aby žena pátrala po dalších izolovaných lidech, tak prvního, kterého potká, prostě zabije. Ne, že by se on choval inteligentněji._____ 7) Film má i pozitiva. Nádherné prostředí Solné komory v okolí Dachsteinu, příjemný bavorský barvář Luks (patří režisérovi), zajímavý porod býčka. A hlavně je tu perspektiva: Seit heute früh weiß ich sicher, daß Bella ein Kalb haben wird. Und, wer weiß, vielleicht wird es doch wieder junge Katzen geben. Od rána vím jistě, že Bella bude mít telátko. A možná budou zase i koťátka._____ 8) Výstižný koment: LuccinyFilmy**. (28.01.2020)

Hrozivá síla mizanscény Tarkovského Stalkera, bezútěšný existencializmus Sokurovovy Matky a iracionální motiv zásahu shůry v Piknik na Hanging Rock Petera Weira se ve Zdi ozývají v modelové situaci a archetypálních významech, vracejících se k elementárním otázkám. Nevysvětlitelný zásah boří iluzi racionálního a bezpečného světa. Intezivní intelektuální sonda do nitra samoty, strachu a vzpomínek na hranici šílenství, které je ukryto v každém lidské bytosti, vystavěná na vynikající románové předloze, je zahalena do zrádných kýčotivých obrazů krajinné horské scenérie, jejíž hrozivá krása je návratem k magickému pojetí přírodních potažmo univerzálních sil. Parafrázuje romantické pojetí krajiny, která je zdrojem kontemplace a zároveň strachu ze vznešena, děsu jedince, jehož bezmoc a zranitelnost ústí do hledání opory v něčem, co ho přesahuje. Zde to není bůh, ani vesmír, či věda. Je to bezútěšný syrový pohled do tváře své vlatní opuštěnosti, člověka jako vyděděnce, cizince, který do tohoto světa nepatří, ale je nucen v něm žít. Slovy hrdinky - přijde-li člověk o své lidství, nestane se zvířetem, spadne mnohem hlouběji. (06.07.2012)

Předlohu neznám, to předesílám. Nicméně film se mi líbil, jen bych ještě chtěla vidět více geneze chování. Mě přijde, že njedřív "nevěděla jak na to" a pak už "věděla". A taky jsme možná až příliš dopředu věděli, že přijde o Lynxe, nejdříve jsem si řekla: super, to krásně vystihuje její zmar, že to jen tak prohodí, přišla jsem o psa... ale ouha, to byl jen začátek popisu vrcholné dramatické akce, možná by byla působivější bez přípravy. PS: Plakát je příšernej! Tak sladkej, film vůbec nevystihuje, tohle vidět, nejdu na to. Ještě že Das Film Fest měl na stránkách výrazně více vystihující záběr. (22.10.2012)

Mám rád soudobou rakouskou literaturu, a rakouský film samozřejmě také. Žena, o jejíž minulosti se nic nedozvíme, se dostane pod skleněný zvon (pokud by to byla zeď, proč se nepokusila zjistit, jak je vysoká?), Ale není to zvon Sylvie Plathové, který ji odděluje od radostí ostatních lidí. Je to spíž zvon, který ji před ostatními lidmi chrání, který odděluje jí živou, od okolí, které zkamenělo. I když je z vnější zčásti (zřejmě dílem) prostupný, nebo se snad během času rozpadl, stává se naše "Robinsonka" se svým osudem stále smířlivější, a jak sama říká: Není spokojená ani šťastná, ale klidná, zklidněná. Film obsahuje několik logických podivností (např. žena kosí, odnáší seno a znovu kosí; obvykle se tráva pokosí, usuší a pak se seno odnese/odveze), které zarážejí možná víc než samotná existence skleněného zvonu, který může padnout kdykoli na každého z nás – a když padne, tak se teprve ukáže, kdo je skutečně životaschopný, bez majetku, konzumu, společenské kariéry, a ostatních lidí, které stejně celý život jen pomlouvá. (18.07.2016)

Nee, sto osm minut zírání na psychopatickou paní s pár zvířátky dost zabíjí. Sto osm minut hezkých krajinek, luk, lesů, skal a potoků, lovu jelenů a krás lidskozvířecího přátelství zní sice zajímavě, ale věřte, po dvaceti minutách začnete toužebně očekávat závěrečné titulky. Ano, filozofická témata o hloubce návyků lidské společnosti, podstatě práva v přírodě, podstaty člověka a nevýhodě moudrosti stáří v páchání sebevraždy mohou být občas inspirativní, ale už tu párkárt zpracované byly a upřímně...o dost líp. A pokud celou dobu lítostivě věříte těm blábolům o neviditelné zdi, jež ta žena se zaujetím vypráví, její nadšené zabíjení chudáka pána, co se jen bránil zuřivému psovi, nakonec přesvědčí o pár blocích maximálně tak v její hlavě. (30.06.2012)