Domov

Zřejmě to takhle v Rusku dnes vypadá. Střetává se tu minulost a tradiční ruský životní styl, kde nemůže chybět vodka, ale posezení v širokém rodinném kruhu; do osamoceného domu uprostřed širé stepi, kde dosud byli jedinými nepřáteli lidí vlci, se vrací nejstarší syn Viktor. Nepřichází ovšem sám, má s sebou bodygardy, kteří ho mají chránit před bandou, která ho chce zabít jako pomstu za jeho účast na vraždě jejich předáka. Ne každý Viktora vítá s otevřenou náručí, city k rodné krvi se tu mísí s vědomím, že Viktor si odbyl hodně let ve vězení za vraždu, kterou vlastně způsobil jeho bratr... Rozvíjí se tu drama rodiny, které nutně musí skončit tragicky, když zabijáci najdou úkryt Viktora. O život vlastně přijde většina z dospělých a zachrání se jen tři děti, které se v osudnou chvíli byly vykoupat... A pak nejmladší bratr, který utíká z domova, protože chce svůj osud vzít do vlastních rukou. Přijde s nimi jiná éra? Přijde nová éra pro Rusko? Ne zcela jsem film chápal a už vůbec ne ten masakr na konci filmu, i když to patřilo asi do ideje filmu... (16.02.2017)

"Dům" je v druhé řadě filmem o věčném tématu otců a dětí, v třetí řadě o rozkladu patriarchální rodiny v podmínkách postmoderního světa a teprve kdesi na konci filmem s akčními a kriminálními prvky. V první řadě je to však film-podobenství, kde velký dům uprostřed široké stepi symbolizuje dnešní Rusko, rozsáhlá vícegenerační a různorodá rodina představuje společenství národů Ruské federace a konec filmu ztvárňuje režisérskou vizi o východisku ze současného marasmu balancování mezi sebeničením a vůlí k životu, mezi nesnášenlivostí a svorností, mezi duševním úpadkem.a duchovní obrodou. Příslušníci velké rodiny představují skoro všechny archetypy obyvatelstva Ruska počínaje otci a veterány revoluce a různých válek, přes matky i domácí puťky, bloudícího inteligenta a jeho obětující se manželku zcela podle vzoru Raskolnikova a Soni Marmeladové z Dostojevského Zločinu a trestu, Žida věčně na rozcestí mezi Ruskem a Izraelem, změšťanštělou intelektuálku, dělníky, rolníky, establishment a kriminál a konče novou neznámou generací. Rozklad vždy začíná uvnitř oslabením jednotlivých článků a spojů. I ten největší dům přestane být pevností, pokud se rodina nedokáže semknout a zaměřit se na nepřítele. ___ Ruská Rodinná oslava v rodinném sídle Skyfall lehce říznutá Kill Billem s "wagnerovskou" hudbou Melancholie. (29.08.2013)

Dom přináší zajímavý kontrast. Jednak nicneříkající mrtvou step, jednak skomírající ale početnou rodinku, která uprostřed ní přežívá desítky let, a v neposlední řadě nestabilní prvek mafie, který přitáhne syn - zločinec. Na pár místech pobaví lehkými a nevtíravými situačními gagy, jinde zase zaujme střetem osobností. V každém případě, konec stojí za to, a ačkoliv je Dom v tomto ohledu trochu zvláštní, mně se líbí. [KVIFF 2012] (01.07.2012)

Neúspěšný pokus o kombinaci rodinného dramatu a gangsterky. Vypjaté vztahy mezi nudnými postavami nebyly schopné udržet mou pozornost a klíčové scény působily směšně a vynuceně. Logické kiksy by se daly ještě v rámci žánru odpustit, ale vyústění konečné přestřelky prostě nedává smysl (amatérismus lidí, co jsou "více než gangsteři" je neodpustitelný). Dom je založený na postavách a "stylu", ale jeho postavy jsou nudné a opravdový styl je nepřítomný. (06.07.2012)

Domov má takový menší problémeček - místy chytá parodický, až cynicky vtipný tón (a s největší pravděpodobností to nebyl režisérský záměr). Rodina se hádá, hraje nám tuc-tuc hudba, mafiáni střílí. - on to byl hezký nápad, ale ta rodinná hádka namísto tíživosti chytá rysy rodinné komedie (čemuž odpovídal i smích v obecenstvu). Takže ačkoliv poslední půl hodina ukázala všem, zač je toho loket, a doopravdy dokázala pesimisticko-negativně naladit (aneb každé Vary mají správnou depresárnu), nedokázalo to smazat chuť rodinných skečů. A hlavní postava a její dokumentaristický "hlas boží" a otcovské, úžasně správňácké chování mě lehce iritovalo. (01.07.2012)