Je to jen vítr

Na film Je to jen vítr jsem se moc těšila, ale nakonec musím se smutkem konstatovat, že to bylo zatím moje největší zklamání roku. Možná je to tím, že Fliegaufův filmový rukopis je mi zcela neznámý, ale nic to nemění na mém silně ambivalentním dojmu z filmu, kde se v kostře sice snažili držet skutečných faktů, ale jeho předložení mně bylo silně proti mysli. Zcela souhlasím s komentářem uživatele L-V. (31.10.2013)

Roztřesená neustále rozostřená ruční kamera sleduje jeden den života maďarské cikánské rodiny. Jejím vedením zásadně blízko postav a absencí jiných než autentických zvuků se neocitáme před obrazem, ale v něm. Přestože lektorský úvod nabádá diváka k přemýšlení, ve skutečnosti moc není o čem, vkrádá se totiž jediná otázka a tu už položil v roce 1987 Karel Smyczek. Apropo, námětem k filmu se staly série rasově motivovaných útoků proti maďarským Romům. kult pro Cinema Mundi, 2013. (28.02.2013)

Nejzásadnější film o rasismu, který kdy vznikl. Úžasná ukázka Fliegaufovy empatie, jedinečné intuice a schopnosti nechat diváka prožít situaci prostřednictvím fragmentů bez návodného ideologického rastru. Tohle umí jenom pár lidí na světě a Bence nad nimi možná dokonce vyčnívá svým jedinečným nemanipulujícím lyrismem. Pokud naučíme svoje děti koukat na podobné snímky, tak má evropská společnost jistou naději vyhnout se katastrofě. (07.07.2012)

Fliegauf našel správný klíč k pohledu na citlivou problematiku a tím nabídnout nezkreslený pohled na romskou komunitu v ohrožení. Film jsem bohužel neviděl v kině, tudíž na mě možná nepůsobil s takovou uhrančivostí a podpovrchovým napětím. Jeho nekompromisně nevzrušivé vyprávění si i tak zaslouží úctu, jelikož vytváří velmi otevřený efekt přístupu k postavám, jejich vztahu k hrozbě a k samotnému útoku. Maďaři opět dokazují, že jejich kinematografie ani po nedávných problémech nehyne na úbytě a jsem velmi zvědav jak si v sousedství tohoto díla povede Petr Václav s filmem Cesta ven, který rovněž cílí na každodenní život romské rodiny. (17.02.2013)

Benedek Fliegauf se opět vrací k metodě důsledného "detailování". sleduje nejen detaily vnějšků pomocí pátravých kamerových postupů, ale i vnitřků. mnohem subtilnějšími a rafinovanějšími cestami totiž dociluje nebývalého přiblížení diváka postavám a jejich duševním stavům (nebo snad postavy divákům... ?). divák se nemusí nutně vcítit, ale při tak bravurní pocitokresbě a při takové blízkosti nelze než nevnímat postavy jako svého druhu nastavená zrcadla. nemusí se identifikovat, ale už při trochu otevřeném a přístupném diváctví není vyhnutí se v nich v alespoň nějakém ohledu poznat, alespoň v někom z nich. záleží na ochotě diváka přiznat si, že krom čehosi ctnostného se v nás všech univerzálně nachází i cosi temného. Fliegauf se tomu nevyhýbá. naopak, směřuje právě k této temnotě po celé trvání filmu, stejně jako ke katarzi, která psýché diváka dle předpokladu šlechtí skrze účast na duševní bolesti. přitom po letmém zhodnocení se může film jevit uvolněný až kolébající. z části snad i je, a snad i proto působí okamžiky vzepětí zla o to intenzivněji, brutálněji, byť oko za celou dobu nespatří téměř žádnou nepokrytou zrůdnost. bylo by krátkozraké podlehnout módnímu trendu a hledat jádro filmu v jakési společenské kritice či studii. o to přeci nejde snad ani v té poslední řadě. díky zmíněnému "zrcadlu", které nastavuje, zachází Fliegauf daleko hlouběji, pokud ho divák tak hluboko vůbec zajít nechá. ironicky pojmenovaný snímek může ironicky fungovat i jako selekce diváků podle jejich postojů k němu. dělí je na fašisty, kteří se odmítnou nechat zrcadlu vystavit, a film proto odmítnou jako takový, a na smířlivější diváky, smířlivé k ostatním a tudíž smířlivé i s vlastní bytostí. (26.10.2012)