Hra na zajíčka

Performerka Rodleen Getsic spolu s režisérem a kameramanem Adamem Rehmeierem natočila podle volného konceptu film, který dle jejich vlastních slov sloužil v prvé řadě jakožto jakási Rodleeina arteterapie. Ta si totiž údajně podobnou zkušeností sama prošla a rozhodla se s hrůzným zážitkem touto filmovou formou srovnat. Scény zobrazené ve filmu jsou tedy co do fyzické trýzně autentické. Nejedná se rozhodně o horor ani thriller, torture porn či gore. Protagonistka se nechala svázat, sexuálně zneužít a popálit, aby skrze umělecké simulakrum utrpení prožila katarzi a došla očištění (viz http://www.brutalashell.com/2011/02/the-bunny-game-an-ecstatic-vision-quest-of-torture-death-and-rebirth/). _________ Divák je terorizován spazmatickými černobílými záběry podkreslené kakofonním noisovým zvukem nebo hard coreovou hudbou. Dějová linie se omezuje na zážitky hlavní hrdinky, prostitutky a feťačky Bunny, točící se v sansaře sexuálních aktů a sjíždění lajn. Po setkání s hlavním násilníkem - parafilním truckerem Hogem, se snímek až do konce točí v hektickém kruhu. Epileptické scény se nikam nevyvíjí, nijak negradují, stagnují v nekonečném sebeukájení. ___________ Film nezprostředkovává transgresivní zážitky. Jako pokus o osobní autentickou výpověď selhává, neboť si příliš ujíždí na vlastní formě, která přitom není nijak zvlášť zajímavá ani dostatečně radikální. Proklamace autenticity snímku tak jako tak není příliš nosná, neboť operovat s ní v rámci situace, v níž umění pluje volnou sítí audiovizuálních proměn a vzájemně se zrcadlících napodobenin, je problematické. Film nelze pojímat ani jakožto hraniční percepční zážitek na způsob de Sada, jehož 120 dnů Sodomy díky nekonečně popisovaným variacím všech možných perverzí posouvá čtenářský prožitek na novou úroveň otrlosti. "Sadovská" otrlost vůči zobrazovanému obsahu nevzniká, samotný obsah bez ohledu ke konotacím nijak zvlášť šokující není. Divák je naopak iritován opakující se formou, je tedy možné, že tvůrci chtěli podvratně zprostředkovat otrlost vůči videoartu na způsob undergroundového "metalového" klipu, který běží ve smyčce. Nejde tedy o pornografii obsahovou, nýbrž o svého druhu pornografii formální. Jakoby nadšení z natočeného materiálu, který byl původně spíše terapeutickým prostředkem, bylo natolik velké, že bylo nutné je fanouškovsky sdílet formou umělecké pseudo-esenciální výpovědi. I když takto film nejspíše zamýšlen nebyl... (15.02.2012)

Ide o riadne drsný, zvrhlý a surrealistický torture exploitation. Takmer dokonale realistický a autentický svojim obsahom, nie spracovaním, nám tu predkladá ten najbrutálnejší a najohavnejší teror. Na moje prekvapenie je tu pomenej fyzického násilia na ktoré som pri týchto flickoch zvyknutý. Skôr sa tu v plnej pekelnej paráde predvádza psychické týranie, ponižovanie a totálna neúcta voči ľudskej bytosti. Veru, miestami mi bolo tej peknej prostitútky aj ľúto. Celé toto zlo predvádzané kamionistom na prostitútke je zabalené do ťažko uchopiteľného surrealistického strihu, čo sa mne osobne nesmierne páčilo. Tomu bezzmyselnému mučeniu to dávalo grády. Nezávidím tieto úlohy herečkám ale tieto to zahrali na jedničku. Autentickejšie a lepšie zahrané utrpenie veru len ťažko nájsť. (15.03.2015)

Bunny Game nemůže být dobrý film, protože to ani není film. Spíše než proklamační tvrzení tvůrců: „Nejedná se o film. Je to monstrum negativní energie.“ je ale nasnadě vysvětlení, že Bunny Game je videoart natažený do stopáže celovečerního filmu. Odtud pak plynou všechny neduhy, které Bunny Game jako film jednoznačně shazují. Repetetivní opakování vzorců, kdy kamera staticky zabírá celek kamionu v poušti a frenetické detaily na tváře hlavních aktérů, postupem času začne nudit a působivost filmu se někam vytratí. Absence režiséra, coby osoby udávající tempo, je znatelná. Jednotlivé scény a části filmu fungují nezávisle na sobě a kontext ostatních scén je pro ně redundantní. Jinými slovy: film se nikam nevyvíjí. Tak mě napadá, že v rámci promyšlené instalace by Bunny Game mohla daleko lépe fungovat v galerii. (27.02.2012)

Jó kurva ten tvrdej život má aneb z deníku zasloužilé kurvy.Tohle by měli pouštět všem těm ,který se rozhodli šlapat chodník jako varovný video.Co o tomhle filmu říct.Obsazení:kurva hrájící kurvu,což pro ní asi nebylo moc těžký za trochu fetu a psychouš kamioňák,který se své role zhostil skvěle.Scénář:v podstatě nulový.Hudba a zvukový doprovod excelentní stejně jako ulítlá kamera.Tenhle film není určitě pro normální diváky konzumující hollywoodský trháky.Tohle je pro velice okrajové publikum.Za mě 5 hvězd,protože má duše je zvracená a podobné experimentální snímky vyhledávám.Klidně mě ukamenujte,prostě nejsem tuctový divák!!!!!!!!!! (18.04.2015)

Skôr mi to pripomínalo do dôsledkov nedotiahnutý prvý či druhý diel japonskej série Pokusná osoba (Za ginipiggu) ako v komentároch viackrát spomenutý Srbský film (Srpski film). Jednak dejom, ktorého ústrednou a jedinou témou je utrpenie pri mučení a tiež snahou o experimentálne spracovanie - neobvyklé uhly kamerových pohľadov, rozostrené zábery, halucinačné spomienky na obdobnú tortúru v minulosti, použitie masiek, hardcorový a noisový hudobný podmaz, absencia deja s výnimkou úvodných minút. No tie boli tiež len o tom, že hlavná hrdinka postupovala istý druh mučení a útrpného života aj ako drogovo závislá narkomanka. Nič to nemení na fakte, že film môže skvelo poslúžiť predovšetkým ako náhradná terapia pre reálnych sadistov a sadistických narkomanov (obzvlášť čmuchačov lepidla). Ak aspoň jeden z nich vďaka Hre na zajačika vynechal reálne násilie, potom mal film zmysel. (16.08.2020)