Cesta do hlubin študákovy duše

Dokonale vybroušený filmový klenot, který dokazuje, že duši mají nejen studenti, ale také filmy. Tento určite. Není tak vyhrocený jako Škola základ života, kterou přes zdánlivou podobnost, překonává ve všech ohledech. Zábavný i překvapivě vážný, přitom milý a pohodový, plný skvěle střižených figurek, nezapomenutelných hlášek, bravurních dialogů a vtípků na účet žactva i profesorstva. Nádherně lidský Jindřich Plachta jako Matulka, dokonalý Miloš Nedbal jako franštinář Šeda, v jehož podání je k dokonalosti přivedeno téma čtení pod lavicí. A nesmím zapomenout dopsat, tady dolů, kde zbývá kousek místa, že tento film má nejen duši, ale také srdce. (21.05.2011)

Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! (04.10.2008)

Komedie ze studentského prostředí vždycky bavily. Snad je to tím, že v těch telecích letech jsme dělali nejednu vylomeninu a každý měl ve třídě svého casanovu, sportovce, krásku, šprťáka, nemehlo i propadlíka... Ve spojení s prvními láskami, přátelstvím i sem tam strachu, to když kantor namátkou vyvolával k tabuli to prostě v každém zůstane. Cesta do hlubin študákovi duše, není jen o studentech, ale i profesorech. Dílko je to vtipné, hřejivě lidské se skvělým Plachtou, Marvanem, Peškem... Dávám připíchnuté 4 motýly. * * * * (03.07.2014)

Docela příjemný filmek ze školního prostředí, ale, fanoušci prominou, na druhou stranu nechápu, proč se nachází v topce nejlepších filmů, když tu není nějaké zvlhnutí mozečku, něco, čím by si vysloužil místo v síni těch nejlepších. Je tam, tak ať tam i zůstane, mně to vadit nebude. :-) Lepší průměr. (06.04.2014)

"Mazánku, co to děláte? - Prosím, pane profesore, já prchám." V případě Cesty do hlubin študákovy duše se samozřejmě ihned nabízí porovnání s o rok starším filmem Škola základ života, přičemž první jmenovaný snímek mi přišel trochu lepší. Podobně jako u ŠZŽ nejde u CDŠD o tradiční burianovskou komedii, nýbrž o milý a úsměvný sled scén ze školních lavic, které jsou upřímně podané a humorně zahrané. Dějová linie s Jindřichem Plachtou vyloženě zahřeje u srdíčka, zatímco scény s Jaroslavem Marvanem (viz jeho mluvení k prázdné třídě či perfektní tahák) a Milošem Nedbalem (alias nadšenec do "Žlutého ďábla) opravdu pobavily. P.S. "Student má také srdce." (20.01.2021)