Trafačka – Chrám svobody

Původně jsem tenhle komentář ani nechtěla psát. Ale když jsem dneska jela vlakem domů, tak jsem pohledem objevila přesně to místo, kde Trafačka stojí(stála?), což je krásná symbolická náhoda, která mi udělala radost. Asi jako kdybyste v televizi viděli rozhovor s náhodným kolemjdoucím a pak toho člověka druhý den potkali. ___Fakt je, že dokument toho o Trafačce tolik neříká a konec konců ne všichni z lidí, co za ní stojí, mi jsou sympatičtí. Celková idea společného uměleckého prostoru jako je Trafačka mi nicméně sympatická je a je škoda, že se takové projekty ne vždy setkají s pochopením... Co říct dál... (08.03.2012)

Poměrně vydařený dokument, kterému ale schází tak trochu celistvost. Autoři si měli možná lépe rozmyslet, čím se chtějí zaobírat a toho se držet. Jinak se jedná o pěkný dokument, na který se hezky dívá a asi nikoho neurazí. Zajímavá a relativně vydařená kamera, hudba, dobrý námět. Z českých luhů a hájů podobných témat moc neleze, tak alespoň něco. (25.06.2012)

V Trafačce jsem dvakrát byl a syrové prostory se mi líbily. Nyní se, jak bylo přezentováno v úvodu dokumentu, jen přestěhovala na Prahu 6 pod názvem Trafogalery. Ze stránek galerie: Trafo Gallery je soukromá výstavní síň v prostorách bývalých jatek, jejíž cílem je vystavovat výrazné umělce nejen z generace svých zakladatelů. U zrodu dnes již bývalé Trafačky stál Jan Kaláb, Jakub Nepraš, Michal Cimala a Blanka Čermáková, kteří od konce roku 2006 dodnes společně utvářejí výstavní program. Ve spolupráci s předními českými kurátory (Otto M. Urban, Petr Vaňous, Radek Wohlmuth a dalších) a českými i zahraničními umělci připravuje Trafo Gallery šest výstav ročně, ke kterým vydává dvojjazyčné výpravné publikace. Na původní adrese v bývalé trafostanici v pražských Vysočanech žila více jak stovka umělců, na místě vzniklo přes 200 výstav a kulturních akcí. Mezi nevýraznější patřil festival Names (2008), Martha Cooper Files (2013), Věříme v krizi (2009), Metropolis (EXPO 2010), výroční mikulášské výstavy rezidentů a hostů atp. Toto období dokumentuje film Saši Dlouhého Trafačka: Chrám svobody a kniha Trafology. (14.11.2020)

Vyjádřím se spíš k tomu co jsem viděl, než jak to bylo natočené... V zásadě je to bohulibá činost, které fandím. Takových prostor by Praha (a nejen) snesla mnohem víc. Jenže... Blbost přinesená na podnosu samotnými aktéry je až dojemná... Snad jim to ani nepřeju. Exekutorská epizoda, kterak vyhodili chlapíka z bytu tu jednostarnnost skvěle vystihuje (tady díky autorum dokumnetu, že to nevystříhli). Kombinace hlouposti, ega a naivity Romana Týce, pana Kalába a pana Cimaly je smutná... Snad kromě Jakuba Nepraše IQ aktérů nepřesáhne stopáž dokumentu. (22.11.2012)

Tenhle film je svým způsobem skvost, už jen ten název. Stále váhám, jestli je chrám svobody jen chytrým sarkasmem, jímž se autoři vysmívají defilujícím výtvarníkům, kteří trousí jedno klišé za druhým (v lepším případě, v horším spíše křečovité bláboly), nebo to autoři skutečně mysleli vážně. První polovinu zcela ovládl Týc se všemi zápory, které to nutně přináší (expanzivní osobnost se sklony k sebelásce) a na ostatní se nedostalo. Po jeho odchodu se ale rozpoutá pravé peklo a sledování Trafačky, která zařadí asi 4 rychlosti zpět směrem k unylosti, začně téměř fyzicky bolet. Z té záplavy trapna jsem nejednou musel sledování přeřušit nebo alepsoň odvrátit zrak a říkal jsem si zlatej Týc! Záběry jak kluci a holky z trafačky postupně zabírají byty po původních obyvatelích (se kterými se předtím "skamarádili"), platí násobně menší nájmy, předělávají si je na své ateliéry a posléze meditují nad tím, že kdyby dotyčný platit nájem, tak by bydlel (Kaláb: Kolik platil trojku? Cože? Deset! No, ty vole. Tak to chodí. Měl se víc snažit.) & současně si hýčkají představu trafačky jako kvaziberlínského squattu - patří k tomu nejlepšímu a zároveň nejhrozivějšímu. Zdatně tomu pak sekunduje ?produkční? trafačky, která se zamýšlí nad nesporným přínosem Kalábovy instalace na expu pro emancipaci čínského pracujícího lidu (Víte v Číně mají jen jednu legální plochu, tam graffiti moc nejede), později doprovázené upřímným zděšením "alternativního" výtvarníka Kalába, že jeho dílo je v porovnání s ostatními na Expu příliš malé, co do rozměrů ;-). Chce se z toho trochu zvracet. Na druhou stranu, jestli se u mě zvítězí pocit, že bylo záměrem autorů ukázat v plné nahotě ideovou vyprázdněnost (spíš zabedněnost a neomalenost) místních umělců mimo hlavní proud, tak svůj verdikt rád změním na plných pět. Možná se ve střižně opravdu rozjela cílená pomsta těm šaškům, protože si opravdu nedokážu představit, jak asi vypadal zbytek materiálu, když to, co se filmu dostalo, bylo to nejlepší. (13.05.2012)