12 let v řetězech

Upřímně řečeno, otroctví je blahobytnému středoevropanovi 21. století poněkud vzdálené téma, a pokud by se emoce vstřebané z takovéhoto filmu měly redukovat na pouhý nezúčastněný povzdech ("to bylo hrozné, co se tenkrát v Americe dělo"), bylo by to dost málo. Naštěstí 12 let v řetězech nenabízí tento patetický jednoúčelový impuls k uronění několika krokodýlích slz, ale dává podnět k hlubšímu uvažování: Otroctví tu není prezentováno jako zlo páchané individuálně jedincem vůči jedinci (nebo skupině), ale jako společenský problém, který je důsledkem nadřazení osobního vlastnictví morálce, nebo lépe řečeno přizpůsobování morálky principu posvátnosti osobního vlastnictví. Jistě, Epps byl zamindrákovaná pokrytecká svině se sadistickými sklony (excelentní Fassbender), ale takový Ford byl vlastně slušný člověk, který otroctví chápal jako přirozenost (neřkuli božskou nutnost), kvůli které měl také Solomona za živou věc, za svůj směnitelný majetek. Rázem se (domyslíme-li tezi o nadřazenosti osobního vlastnictví morálce do důsledků) ocitáme v dnešní době a v našem prostoru (protože co jiného je např. problém "exekucí po česku", ničící celé rodiny pro pár korun dluhu - ať už vzniklého z hlouposti, nevědomosti či opomenutí)? Když se ale vrátíme do poloviny 19. století na americký Jih a k příběhu nešťastného Solomona Northupa, tak je pozoruhodné, jak nepateticky a zajímavě McQueen příběh zpracoval. Jeho osud není interpretován jako především boj chytrého a vzdělaného černocha s hloupým otrokářem (jak by se to lacině nabízelo), ale spíš jako boj vzdělaného člověka zbaveného lidství s nesvobodou jako takovou, jako boj o holý život. Brutalita, elementární nespravedlnost, nemožnost bránit se všemi prostředky (včetně svého intelektu) a maximální utrpení jsou stavy zprostředkované s multidolarovou precizností, které nelze po technické stránce vytknout ani ň. Zimmer sice použitou hudbou vykrádá sám sebe a scénáristův tok času jsem vnímal jako hodně nelineární (čas filmu vs. Solomonův čas; to vypadalo minimálně na kubickou funkci...), nicméně výsledkem je nadprůměrný hollywoodský film, který je možná motivovaný reflexí či vyrovnáním (v tomto ohledu jsou Stud či Hlad tématicky mnohem aktuálnější a v mnohém podnětnější), ale který má celou řádku motivů a námětů ke špekulaci (24.01.2014)

No není to prdel, jak nám dávají mediální a diplomatickou čočku za "diskriminaci Romů" tlučhubové ze země s tunami másla na hlavě za genocidu původních obyvatel a zotročování černochů? Kdo chce vidět, jak vypadá skutečná diskriminace a trochu se zastydět za barvu své ošklivé, zlé, fuj-fuj bílé pleti, může zkouknout učesanou verzi životního příběhu Solomona Northupa. Ani těm "diskriminovaným" by projekce filmu neuškodila, alespoň by se dozvěděli něco o tvrdé práci. Místy je "12 let v hajzlu... tedy v řetězech" vhodné i pro příznivce sado-maso praktik, začínající dominy se taktéž mohou leccos přiučit. Nicméně: už jsem na tohle téma upustila nudli u několika lepších filmů, tenhle mě zas tolik za aortu neškubal, takže sem svým otrokářským bičem můžu švihnout jen 3 hvězdičky, tedy uznalých, nenadšených 69%. (12.05.2016)

U podobně angažovaných snímků mám problém s tím, že konzistentní vyprávění je až příliš často zásadně upozaděno a děj slouží pouze jako nositel sledu samostatně funkčních scén na téma "bílý muž byl pěkná svině". Myslím, že v tomto případě lze podobný přístup vytýkat snad jen ve třetí čtvrtině, ale i tam je obhajitelný snahou akcentovat motiv otrocké rutiny dané části příběhu. Dvanáct let v řetězech vypráví v poklidném tempu, ale natolik pečlivě, že se příběh (až na onu stagnující třetí čtvrtinu) stále posouvá dál a, přes určitou epizodičnost, narativně drží při sobě. Tematiku nabízí s citlivým odstupem, nesklouzává ani k ultimátní a nesmlouvavé obžalobě, ani k bohorovné benevolenci k dané části historie. Jde o selektivní vyprávění hlavního hrdiny, který si prošel otroctvím. O to uvěřitelnější (a obhajitelnější) je epizodičnost sestávající ze silnějších, až knižních momentů, stejně tak určitá nekompletnost a zamlženost děje. Opravdu jde o výjimečně citlivé uchopení tématu, jak díky výjimečně pokornému a nenávisti téměř prostému vyprávění autora předlohy, tak díky umu tvůrců snímku. (18.07.2014)

Drama s dvěma dějovými liniemi, vševědoucím vypravěčem, jasně stanoveným cílem a pevně semknutou dramaturgií? Řešení dialogů převážně technikou záběr/protizáběr? Oslabení násilných momentů přesným střihem? Tentokrát ne. Ač je 12 letům v řetězech vyčítána staromilská klasičnost, z klasického hollywoodského stylu McQueen přejímá zejména zájem o lidské tělo, který bychom ovšem mohli označit také za projev autorského rukopisu. Věrnost původnímu textu i za cenu rozdrobení vyprávění do řady epizod, které do sebe nejsou pevně zaklesnuté, a kdy jedna nepodmiňuje druhou, bylo jedním z mnohých moudrých tvůrčích rozhodnutí, jež ve výsledku tvoří drásavé filmové svědectví o zvěrstvech, jichž se bílý muž dopustil na rase, kterou považoval za podřadnou. McQueenovo mistrovství spočívá ve způsobu, jakým se dokázal vyhnout pozohýbání historických faktů, aby mu pasovaly do velkého příběhu (jako Spielberg v Amistadu nebo Lincolnovi), a přitom nabídnout nesmírně intenzivní filmový zážitek. Díky potlačení dramatického napětí a mnohým statickým záběrům působí film jako série za sebe řazených obrazů, které se díky spirálovitému opakování některých situací a záběrových kompozic pomalu zarývají do paměti. McQueen, věrný své videoartové průpravě, o historii nevypráví, „nedělá“ z ní drama, nýbrž ji nechává oživnout, jako kdyby probíhala právě teď. Útrapy protagonisty proto nenahlíží zvenčí. Prožíváme je společně se Solomonem, skrze jeho tělo, zrak a sluch. Po celý film víme stejně málo jako on (například nikdy nevidíme v celku loď, kterou je dopraven do New Orleans) a máme tudíž, navzdory rekapitulujícímu názvu filmu, stejně málo důvodů věřit, že by z nerovného zápasu o vlastní identitu mohl vyjít jako vítěz. Redukování života na pouhé přežívání a proměna člověka ve zvíře (resp. majetek) jsou zvýznamněny ztrátou povědomí o časoprostorových souvislostech, neboť kromě úvodu nejsme informováni o čase a místě dění. Přemíra nepříjemných zvuků a obrazů, od kterých se kamera nikdy neodvrací (nejnepříjemnější záběry jsou tak zároveň těmi nejdelšími), v kombinaci s vyeliminováním momentů skýtajících úlevný efekt, dělají z 12 let v řetězech jeden z nejodvážnějších filmů loňského roku. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, liborek_, mcb, eye candy (31.01.2014)

„Nie je nič, čo by som ti odpúšťala.“ Každá krajina na svete má to svoje a pri filmoch ako tento si to naplno uvedomíte. To, čo budú zrejme americkým študentom premietať na hodinách dejepisu, je pre Slováka ťažko pochopiteľné. Jasné, rasizmus, xenofóbiu a násilie veľmi dobre poznáme aj my, ale napriek tomu je proste 12 rokov otrokom príliš špecifickým, osobitným filmovým zážitkom. Prvých 30 minút pre mňa bolo neznesiteľných. Úprimne som sa desil toho, že ma následne čakali ešte DVE hodiny toho istého. Našťastie to nakoniec „to isté“ nebolo a aspoň trocha sa to rozhýbalo. Takisto hercom sa podarilo vytvoriť pôsobivé kreatúry, hoci sympatie rozhodne nebudia. Ústredný hrdina je taký, čo ja viem, nijaký. Ale to je ešte nič oproti zbabelému Benedictovi Cumberbatchovi, zmagorenému Paulovi Giamattimu, odpornému Fassbenderovi a zvrátenému Paulovi Danovi. Najlepšiu postavu široko ďaleko nakoniec dal Brad Pitt (producent filmu) sám sebe, ehm. Ako moju pani manželku, aj mňa strašne štvali neznesiteľne dlhé, statické zábery. Neviem, to fakt niekoho reálne a úprimne baví pozerať sa dve minúty na to, ako týpek hľadí filozoficky do diaľav? Wtf? Našťastie je tu pomerne veľa scén, ktoré majú niečo do seba (bičovanie, „Run nigga, run“). (27.03.2018)