All That Jazz

Celý film se tak trochu zmítá v křeči. To platí hlavně o prkenném Royi Scheiderovi, kterému jsem jeho roli prostě nezbaštil, o tanečních číslech, která jsou sice technicky bezchybná, ale zoufale postrádají lehkost (a jsou poněkud lascivní) i o místy poněkud podivných dialozích. Pro mě je tenhle film zklamáním. (26.04.2009)

Bob Fosse se tímto u mě, spolu s "Kabaretem", zařazuje mezi nejoriginálnější muzikálové režiséry. Sice jsem svými životními natož hudebními postoji někde trochu jinde, ale ten muzikál má neskutečnou filmovou sílu. Muzikál, který je více o tanci než hudbě a jehož setkání se smrtí patří mezi ty filmově nejpůsobivější, co znám. (23.02.2007)

V roce 1979 přišly dva velké muzikály - jeden z nich u nás má masivní popularitu, druhý naopak u nás jen málokdo viděl, ale zato mnohem víc bodoval u zahraničních kritiků. Prvním jsou Vlasy Miloše Formana, druhým All That Jazz Boba Fosse, ve kterém si Roy Scheider střihl svou životní roli. Ten Roy Scheider, kterého jsem měl zafixovaného jako věčného béčkaře, a tady hraje a tančí jako o život, doslova, a je dechberoucí ho sledovat. Vlasy a All That Jazz přitom mají hodně společného - oba jsou "seventies" filmy jak ze žurnálu, dokonalé zachycení tepu doby, a oba jsou navzdory vší té rozjuchanosti trefnou reflexí stinných stránek tehdejší konvencemi svázané společnosti, a s (ne)pěkně depresivním finále. Jen Vlasy směřují od komorního příběhu k větší epičnosti, zato All That Jazz od epické fresky společnosti graduje v avantgadním zachycení podvědomí jediného komplikovaného člověka. Let the Sunshine In ve mě rezonovalo silněji než Bye Bye Life... ale ne o mnoho. 8/10 (02.07.2021)

Když očekávám muzikál o tom, jak se dělá muzikál a dostanu epitaf uspěchaného muže. S Fossem jsem se u Kabaretu i u Lennyho minul, takže mě jeho multižánrová rozlučka zastihla slušně nepřipraveného. Nejde totiž o hudební film v pravém slova smyslu, snad ani o drama, o romantiku nebo o rodinný film. Jde totiž o všechno dohromady, záměrně neúhledně zabalené do uzlíku deprese s body navíc za střih, který předběhl svou dobu. S takovým námětem by celý zážitek mohl být teskný, nostalgický a snad i ubrečený, kdyby na to ale měl čas. Od začátku do konce je totiž na zkouškách i v soukromí té dřiny zadýcháno, až se ze zátěže neveselých témat propotí triko. Scenáristických nožů do zad je tu nepočítaně, jenže ten strhaný pohled Roye Scheidera, chlapa s velkým CH, který ví kolikrát (a to tak že mockrát) pochybil, ten mám v sobě zarytý napořád. (21.11.2020)

Obzvláště vybraná stylová lahůdka, která vedle příběhu na úrovni 8 a 1/2 nebo Vzpomínek na hvězdný prach přináší ve všech ohledech přesvědčivé zpracování s invenčním překvapením v každém doušku. Velký scénář (zajímavá spojka i k Ježíšovi z Montrealu), neexhibující a pestrá hudební aranžmá nenápadných hitovek, úcta k filmově taneční tradici, svižný střih, moderně působící taneční čísla, velký Roy, typově krásné ženy a velkolepá dívka, lehkonohý humor, velký vklad výpravy obecně. A vše protkáno rovinou nepokorného smlouvání s osudem, který je nápadně důvěryhodnější než ošetřující lékař. Film s kroužícími holubicemi nad hlavou. (31.03.2015)