Modré světlo

Další sonda do zakoutí lidské duše. Krutá, syrová, možná i bezcitná. Tohle všechno tvoří těchhle zhruba 80 minut, které se zdráhám nějak smysluplně popsat. Je pravda, že už jsem něco málo viděl, ale i tak lapám po dechu. Zhruba v 50 minutě jsem myslel, že už mám všechno za sebou, ale konec ten to ještě všechno přebil. Naprosto a totálně, se vším všudy. V tu chvíli původní čtyřka letěla do odpadkového koše. Nemohl jsem jinak, tahle depresivní nádhera, se skvělou Bien za to rozhodně stojí. (27.06.2015)

Umírání, perverze, izolace. Film přesycený silnými tématy, které režisérka nahlíží v hanekovsky analytickém duchu, byť mnohem stylizovanějí formou. Dílčí kompozice a situace se zaderou pod kůži, jinak je ale tento portrét vyšinuté stárnoucí sestřičky posedlé smrtí a chtíčem celkem sešněrovaný intelektuální chtěností a jakousi zhýralou pózou. Vinou toho na mě nezapůsobil ani zpola tak, jak si očividně režisérka přála. Každopádně oceňuji otevřenost, s jakou se staví k tématu umírání. Takový druh provokace je v současnosti nezbytný. (04.07.2011)

V amerických filmoch často zastáva nemocničný pracovník zvláštne postavenie symbolu toho najčistejšieho hrdinstva - záchrany životov - ktorý je buďto využívaný k veľkým príbehom, alebo naopak zneužívaný k intímnemu vykresleniu rozpadu ľudskej osobnosti, neschopnosti pomáhať, prípadne ako útočisko pre uzavretého psychopata - to všetko v rámci zobrazenia tienistej stránky tohoto povolania. Urszula Antoniak si volí temnú stránku a chladne, minimalisticky až analyticky pristupuje k ústrednej protagonistke Marian, ktorá na nočných zmenách obchádza chodby a zákutia nemocnice, pričom nezriedka dáva pacientom posledné zbohom na ich ceste na druhý svet. Jej vnútorný chlad a uzavretie sa odzrkadľuje v nevľúdnom prostredí nemocnice i v samotnom využití stopáže filmu - prvých a posledných 6 minút neprehovorí hrdinka ani jedno slovo. Celý jej vnútorný vývoj je vlastne reflexívnou metaforou medziľudských vzťahov, vytrhnutia v obkolesení smrti, zvrhlosti a vyvrcholenia, v ktorom koliduje Marianina predstava s realitou. Pomalá a ťaživá skoro-artová atmosféra prispieva k dusivosti filmu. Bohužiaľ, je toho na malom priestore príliš veľa a často nevyužitého, zároveň sa nesúdržný dej ťažšie uchopuje ako celok a preto mu nie je jednoduché porozumieť. Zrejme by si to želalo vidieť viac krát, ale na to nemám odvahu. Zároveň som však toho názoru, že u tak "obyčajného" filmu by sa malo porozumenie dostaviť už po prvom raze, a preto si nie som istý jeho prínosom. 60% (20.09.2014)

Trierem, Hanekem, Jelinekovou. Těmi všemi by Urszula Antoniaková mohla být, ale nakonec se mnohem víc přiblížila Kieslowskému. Antoniaková moc dobře ví o čem točí a co tím chce říct. A namísto prvních dvou jmenovaných je ve výsledku mnohem víc fér ke svým hrdinům i divákům. Jinak ztěžka snesitelný teror. (11.07.2011)

Film trpí tím, že autorka nedokáže adekvátně vyjádřit svou vizi. Režisérkou zamýšlený dramatický oblouk směřující od absolutní kontroly a sebejistoty k dobrovolné ztrátě moci coby způsobu pokání, který má být motivovaný tím, že hrdinka začne pochybovat o správnosti svého konání coby vykupitelky smrtelně nemocných, není ve filmu zrovna prohlédnutelný, neboť diváci do postavy nevidí, a dokonce dostávají od vyprávění zavádějící podněty jako jsou hrdinčiny představy o jejím společenském životě, které vůbec nekorespondují s tím, jak se chová. Bez režisérčina výkladu zůstává před divákem jen pytel podnětných, ale nesouvztažných motivů. Zcela stranou vyprávění paradoxně zůstal prvotní impulz k filmu, jímž je tabu smrti v soudobé západní společnosti. (09.07.2011)