Tenkrát v Anatolii

Film, ktorý nemá jednoznačne definovateľný žáner, pretože viac zobrazuje miestne reálie prostredníctvom jednotlivých postáv, ako príbeh vyšetrovania vraždy, resp. hľadania tela, ktorý na prvý pohľad opisuje. V tomto prípade mi však nie je úplne jasné, či je to pridaná hodnota, alebo skôr odobraná. Tieto dve roviny totiž nie sú všetko, čo sa tu navzájom bije. Najväčším prekvapením je prítomnosť zopár vyslovene poetických scén, s dejom priamo nesúvisiacich, a do prostredia nezapadajúcich. Krimi pasáž má pre zmenu niektoré motívy úmyselne nevysvetlené, aby zrejme interpretácia ostala na divákovi. Nakoľko ale každodenný život v Anatólii nepoznám, neviem vlastne ani posúdiť, či v tom celom ide o realitu, alebo dystopické videnie spoločnosti, prípadne satiru na pomedzí týchto dvoch spektier. Svojím spôsobom je to ako taká smrteľne vážna Tarantinovka z konca sveta. Všetky postavy dostávajú priestor, aby sme sa zoznámili s nuansami, ktoré ich odlišujú od ostatných. Čo znie logicky, pretože aj pri takom vyšetrovaní vraždy musia predsa ľudia močiť, jesť, fajčiť, rozprávať o banalitách a podobne. Všetci sme rovnakí, keď nám skrčia a zviažu nohy, lepšie sa zmestíme do kufra auta! _ Videné v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. (11.04.2015)

Nuri Bilge Ceylan je výjimečný tvůrce s nesmírnou optikou. Nesmírně vtahující, až experimentální kamera Gökhana Tiryakia podaná citlivě a opatrně, jako v Zimním spánku - geniální třetí Ceylanova ruka. Tiryaki podává důležitou platformu pohybu kamery zblízka - snímá detaily - záběr na lámající se rostliny, tváře emocí herců, silného větru a odrážející se světla z bouřky, dokonalá scéna s dcerou starosty, která podává čaj (už její příchod je geniální, opatrně snímaná tvář dívky). Dialogy vybroušené a vtahující, které se postupem času rozkládají v příběhu (záhadná smrt nádherné ženy), ale i v našich myšlenkách (prášky na infarkt a jejich následek). Postupem času se Anatolie neskutečně drásajícím tempem stává dramatem, který vyráží dech. Závěr v pitevně mě odrovnal. (11.06.2017)

Zatímco klasické tituly turecké kinematografie výrazně cílí na příběh a jeho dějové zvraty, filmy jednoho z proslulých současných autorů Nuri Bilge Ceylana, jehož tvorbu si hlídá a opakovaně oceňuje canneský festival, nabízejí odlišný druh "zábavy", v němž mizí falešný tón a dění je podřízeno atmosférickému vykreslení samotného trvání. Příběh je minimalizován i v tomto, zatím posledním Ceylanově snímku – vhodněji řečeno velkolepém metafyzickém, až apokalypticky vyčerpávajícím průniku do peripetií jedné noci, rozednívání a dopolední sychravosti ve společnosti skupiny vyšetřovatelů, kteří se ve ztemnělém zahaleném okolí anatolského města Keskin (v němž obdobný případ sám jakožto doktor prožil jeden ze spoluscenáristů) pokoušejí dopátrat pohřbené oběti, jejíž vrah účastnící se jízdy mlží a vědomě zaměňuje či jen nedokáže skrz noc identifikovat místo, kde čin v opilosti dokonal. V průběhu trmácení a zdlouhavých (jako tyto věty), odbíhajících rozhovorů v automobilech se výprava rozhodne navštívit venkovské hostitele a občerstvit se, než konečně ráno vyjmou tělo z půdy, registrují okolnosti a pořizují protokolové formality, přičemž na nezkráceném podání realistických detailů se nic nemění a zachvácený divák doputuje spolu se ztrhaným prokurátorem Nusretem, komisařem Nacim, doktorem a společníky až zpět na stanici a své vyprahlé, ztěžklé pocity únavy stěží dovede oddělit od zadumaně nehybného stavu Nusreta, sledujícího během pitvy všední dětský povyk na školním hřišti. Exkurze za zvolněnými odstíny krimi či road-movie hasne v prázdném, nezvučném (ne)uzavření. (09.01.2014)

Temnotou větrné noci se vynořují kužely světla z reflektorů aut. V nich projíždí krajinu turecké Anatolie skupina mužů a cosi usilovně hledají. Příliš se jim to nedaří, jediný, kdo může místo určit, byl předešlou noc opilý a nemůže (nebo možná ani nechce) si vzpomenout. Jeden z vyšetřovatelů myslí na svého nemocného syna, druhého tíží dávná záhada, třetí je příliš znechucený množstvím zla, co za dobu vykonávání svého povolání viděl a těší se na důchod. Každý z nich chce mít již vše za sebou, ale to nejděsivější teprve přijde a neprosvětlí to ani moment krásy starostovy dcery ve světle lampy. Zbytečně pokračující pitva se snaží zmírnit hrůzu brutální vraždy, přičemž se nad vším vznáší otazník o pravosti skutečného viníka. (14.04.2014)

Několik působivých záběrů a dialogů u tohoto snímku nedokáže překonat skutečnost, že je to bytostně turecký film, u kterého mám silné pochybnosti, nakolik vůbec může kvůli své kulturní jinakosti oslovit evropského diváka. Pokud se to podaří, pak zřejmě už skutečně nic nebrání Turecku ve vstupu do Evropské unie. A navíc ta šílená stopáž zabíjí vše dobré, co v tomto filmu je. Alespoň tak mi to přijde - celý tento filmový projekt s "metafyzickou road movie" je skrz na skrz podivný a interpretačně velmi neschůdný. Vidět to ale po podruhé po lepší pochopení a docenění režisérových snah? Ani za nic. (03.07.2011)