Tenkrát v Anatolii

Temnotou větrné noci se vynořují kužely světla z reflektorů aut. V nich projíždí krajinu turecké Anatolie skupina mužů a cosi usilovně hledají. Příliš se jim to nedaří, jediný, kdo může místo určit, byl předešlou noc opilý a nemůže (nebo možná ani nechce) si vzpomenout. Jeden z vyšetřovatelů myslí na svého nemocného syna, druhého tíží dávná záhada, třetí je příliš znechucený množstvím zla, co za dobu vykonávání svého povolání viděl a těší se na důchod. Každý z nich chce mít již vše za sebou, ale to nejděsivější teprve přijde a neprosvětlí to ani moment krásy starostovy dcery ve světle lampy. Zbytečně pokračující pitva se snaží zmírnit hrůzu brutální vraždy, přičemž se nad vším vznáší otazník o pravosti skutečného viníka. (14.04.2014)

Opravdu nevšední kriminální road movie o svérázu tureckého policejního vyšetřování a v druhém plánu o nesnesitelně těžkém údělu bytí intelektuála v takovýchto podmínkách. Velmi civilní, hyperrealistický, existenciálně laděný exkurz do turecké mentality a všednodennosti místa, kde ještě čas plyne jinak. Film bez hlavního hrdiny, což modifikuje koncept vyprávění, tvůrci tak záměrně řetězí řadu mikropříběhů, které postupně ozřejmují charaktery a minulost jednotlivých postav, tak trochu coby obdoba literární umělecké metody ,,románu-řeky" tu scénáristé tvoří jakýsi ,,film-řeku", film původně s úzkým (kriminálním) základem (rutinní vyšetřování jednoho násilného činu), který se postupně rozšiřuje a nabírá příběhy postav (v analogii jako když teče řeka). Leitmotivem je pak vyhoření, logické u povolání přicházejících běžně do styku s násilnou a zlou podstatou člověka. Od momentu objevení těla snímek dostává na působivosti a celkem graduje, řada situací pak paradoxně díky své absurditě (odvoz těla z místa, kde bylo pohřbeno, je maximální kafkárna, která dobře demonstruje rozdíl mezi Západem a Východem). Opravdu silný film, který ovšem měl být o půl hodiny kratší... (26.01.2015)

Tak si můžu v klidu odfajfknout na evropské filmové mapě další zemi, s kterou jsem ještě neměl tu čest a zároveň poděkovat uživateli Vlkovi, v jehož profilu jsem na tenhle bezesporu zvláštně natočený a zajímavý film čirou náhodou narazil. Tenkrát v Anatolii mi určitě připomíná Rozchod Nadera a Simir, svým soustředěním na jednotlivé postavy a to hlavní, o co filmu jde, je trošku odsunuto na vedlejší kolej. Herci, jako by snad ani nehráli a přitom každá z postav je velice zajímavá, k tomu výborná kamera, střídání noci a dne, plus spousta osobních vyřčených i nevyřčených minipříběhů. Kdybych si snímek pustil před takovými 15 lety, určitě bych ho po půlhodině vypnul, dnes jsem rád, že už mám aspoň trošku trpělivosti a že si i takové filmy dokážu vychutnat až do samého konce. (10.06.2014)

Putovanie jablka, rozprava o nepravdepodobnej smrti ako leitmotív, vnútorná odcudzenosť postáv voči svetu v ktorom sa nachádzajú, Tiryakiho kamera zaostrujúca na smutné pohľady a zachytávajúca banálne rozhovory policajných vyšetrovateľov, krásna dcéra nepekného otca pôsobiaca ako zjavenie z iného sveta a dážď dopadajúci na okná auta počas jazdy krásnou a pustou krajinou Anatólie. Ceylan opustil vzťahy svojich hrdinov ako ich poznáme z jeho predchádzajúcej tvorby a vybral sa inou cestou naratívnych postupov a vizuálnych štylizácií. Príbeh je stále komorný ale zbavený akejkoľvek drámy. Všetky skutočnosti a motivácie sú tu prezentované len v náznakoch a nikdy nie sú explicitne vypovedané. Celý čas tu vnímame len akúsi banálnosť rozhovor, ktorá nám ale dopomáha spoznať postavy trochu z iného uhľa. Nie je to esencia nudy, ale systematicky budovaný realizmus. V rámci súčasnej autorskej tvorby je Ceylan neprekonateľný a s výrazným osobitým rukopisom. A aj keď sa možno nejedná o jeho najlepšie dielo, Anatólia a jej príbeh má na to rezonovať ešte pekne dlho v mysli diváka. Či už ho príjme pozitívne, alebo nie. (30.05.2015)

Tenkrát v Anatolii? Nuda v kině! První film, ze kterého jsem kdy na Febiofestu odešel, víc než dvě hodiny jsem prostě nevydržel. Úmorný cyklus "policie přijede a zase jede dál", prokládaný hovory v autě... jako postavit kameru ke stolu štamgastů nebo do vlakového kupé, vše se děje "realisticky" dlouho, jako by střihač místo své práce usnul. Přitom herci, obzvlášť doktor a zločinec, byli dobří, a některé vizuální nápady byly dechberoucí - rozsvícená auta jedoucí po zaprášené cestě. (27.03.2012)