Tenkrát v Anatolii

Tak si můžu v klidu odfajfknout na evropské filmové mapě další zemi, s kterou jsem ještě neměl tu čest a zároveň poděkovat uživateli Vlkovi, v jehož profilu jsem na tenhle bezesporu zvláštně natočený a zajímavý film čirou náhodou narazil. Tenkrát v Anatolii mi určitě připomíná Rozchod Nadera a Simir, svým soustředěním na jednotlivé postavy a to hlavní, o co filmu jde, je trošku odsunuto na vedlejší kolej. Herci, jako by snad ani nehráli a přitom každá z postav je velice zajímavá, k tomu výborná kamera, střídání noci a dne, plus spousta osobních vyřčených i nevyřčených minipříběhů. Kdybych si snímek pustil před takovými 15 lety, určitě bych ho po půlhodině vypnul, dnes jsem rád, že už mám aspoň trošku trpělivosti a že si i takové filmy dokážu vychutnat až do samého konce. (10.06.2014)

1.) Ceylanova novinka je v porovnání s jeho staršími díly přístupnější, což ovšem v žádném případě neznamená, že by se turecký auteur zpronevěřil vlastnímu rukopisu a natočil něco banálního nebo explikativního - Tenkrát v Anatolii lze naopak považovat za jeho nejpropracovanější a nejpůsobivější film. _______________ 2.) Značná část divácké potěchy, které Tenkrát v Anatolii nabízí nemalé množství, plyne právě z postupného seznamování se s postavami a odhalování jejich pohnutek i životních příběhů. Základním vodítkem jsou v tomto spíše jejich reakce na určité situace a drobné mimické signály, nežli explicitní promluvy a činy. Ceylan se drží daleko od doslovnosti a žádá po divákovi soustředěnou pozornost. _______________ 3.) S přibývající stopáží lze ocenit také promyšlenou koncepci snímku, účinně slaďující všechny jeho stavební prvky. Ceylanova cesta Anatolií vede od mlhavého ke konkrétnímu, od polocelků k detailům, z noci do dne, z nedozírných plání do stísněných prostor pitevny a od snícího prokurátora k chladně analytickému doktorovi. A nezůstává jen u hlavní dějové linky a jejích protagonistů – před divákem se rozprostírá příběh celé Anatolie a jejich společenských reálií. _______________ 4.) Jde o dílo, které není mistrovské tím, že by bylo nějak složitě natočeno či přinášelo významné inovace; jeho síla spočívá v dovednosti všední příběh důkladně protkat podnětnými motivy a symboly, jejichž množství a komplexnost vyloženě vyzývá k několikanásobnému zhlédnutí. Jsem si jistý, že i po mnoha opakovaných cestách do hloubi Anatolie a její duše bude stále co objevovat. (24.02.2012)

Zatímco klasické tituly turecké kinematografie výrazně cílí na příběh a jeho dějové zvraty, filmy jednoho z proslulých současných autorů Nuri Bilge Ceylana, jehož tvorbu si hlídá a opakovaně oceňuje canneský festival, nabízejí odlišný druh "zábavy", v němž mizí falešný tón a dění je podřízeno atmosférickému vykreslení samotného trvání. Příběh je minimalizován i v tomto, zatím posledním Ceylanově snímku – vhodněji řečeno velkolepém metafyzickém, až apokalypticky vyčerpávajícím průniku do peripetií jedné noci, rozednívání a dopolední sychravosti ve společnosti skupiny vyšetřovatelů, kteří se ve ztemnělém zahaleném okolí anatolského města Keskin (v němž obdobný případ sám jakožto doktor prožil jeden ze spoluscenáristů) pokoušejí dopátrat pohřbené oběti, jejíž vrah účastnící se jízdy mlží a vědomě zaměňuje či jen nedokáže skrz noc identifikovat místo, kde čin v opilosti dokonal. V průběhu trmácení a zdlouhavých (jako tyto věty), odbíhajících rozhovorů v automobilech se výprava rozhodne navštívit venkovské hostitele a občerstvit se, než konečně ráno vyjmou tělo z půdy, registrují okolnosti a pořizují protokolové formality, přičemž na nezkráceném podání realistických detailů se nic nemění a zachvácený divák doputuje spolu se ztrhaným prokurátorem Nusretem, komisařem Nacim, doktorem a společníky až zpět na stanici a své vyprahlé, ztěžklé pocity únavy stěží dovede oddělit od zadumaně nehybného stavu Nusreta, sledujícího během pitvy všední dětský povyk na školním hřišti. Exkurze za zvolněnými odstíny krimi či road-movie hasne v prázdném, nezvučném (ne)uzavření. (09.01.2014)

Temnotou větrné noci se vynořují kužely světla z reflektorů aut. V nich projíždí krajinu turecké Anatolie skupina mužů a cosi usilovně hledají. Příliš se jim to nedaří, jediný, kdo může místo určit, byl předešlou noc opilý a nemůže (nebo možná ani nechce) si vzpomenout. Jeden z vyšetřovatelů myslí na svého nemocného syna, druhého tíží dávná záhada, třetí je příliš znechucený množstvím zla, co za dobu vykonávání svého povolání viděl a těší se na důchod. Každý z nich chce mít již vše za sebou, ale to nejděsivější teprve přijde a neprosvětlí to ani moment krásy starostovy dcery ve světle lampy. Zbytečně pokračující pitva se snaží zmírnit hrůzu brutální vraždy, přičemž se nad vším vznáší otazník o pravosti skutečného viníka. (14.04.2014)

Tenkrát v Anatolii se nic zvláštního nestalo. Geniální existenciální detektivka, vůbec nejrealističtější, jakou jste kdy viděli. Skvostně poschovávané mikropříběhy postav, poetické kompozice, úchvatné herecké typy. Jakmile přijmete Ceylanovo plíživé tempo, vyvstane před vámi Anatolie v celé kráse a obyčejnosti. Film postavený na tom nejsubtilnějším, co ve vizuálním díle lze pocítit. (07.07.2011)