Černý kůň

Již v předchozích filmech se Solondz zaměřoval na lidi, které americký sen minul a naopak je semlela všednodennost, při čemž své frustrace z trudné existence pak ventilují všemožnými úlety a úchylkami. Tentokrát se zaměřil na fenomén fandů, kteří perfektně naplňují předchozí definici. Na jednu stranu by se mohli fanoušci všeho druhu vůči filmu ohradit, že ukazuje pouze maximálně démonizovanou variaci fanouška, tedy dospělého třicátníka žijícího u svých rodičů, neschopného běžné sociální interakce, fixovaného na kultovní předměty a zcela vytrženého z okolního světa. Solondzova vize ale nestojí na generalizaci, nýbrž na důmyslném pojmenování podstaty západních otaku, kterou je nekompatibilita reality a snů založených na populární fikci. "Černý kůň" ji zpřítomňuje bezešvými přechody mezi realitou a fantaziemi postav, které ve finále vedou k nejistotě, co všechno ze zobrazovaných událostí bylo vlastně čím. Snímek ale především s uhrančivou jízlivostí odhaluje egocentrismus i parazitickou povahu společnosti utopené v popkulturních obsesích, kde se interakce lidí odvíjí podle absurdně nereálných schémat soap oper, filmů a pornografie. (19.06.2012)

Po dvou lehce slabších (avšak vůbec ne špatných) filmech se Solondz dostává opět do formy. Přítomny jsou jak již tradiční prvky jeho tvorby (nesympatické postavy, zvrhlý smysl pro humor či boření zaběhnutých klišé romantických komedií), tak několik prvků nových, z nichž vyčnívají především snové sekvence, které svou četností v druhé polovině filmu definitivně smazávají hranici mezi realitou a snem. Film mimojiné pokládá zajímavou a závažnou otázku, zda může být láska k druhé osobě natolik silná, aby zastínila nakažlivou a potenciálně smrtelnou nemoc oné osoby. Nebýt několika přešlapů ke konci filmu (z nichž tím největším je pro mě Shrekovská žloutenka), bylo by to za plný počet... I really like the way you named your dog Dog, it's so ironic. (10.11.2012)

Příběh supefreaka. Solondz dává. Ze začátku hodně našlápne a namlsá, aby nás v půlce začal roztáčet snovými rovinami a vytuňěnými interiéry, do kterých jsou vymodelovaní herci jako Chris Walken. Funguje to tak napůl, protože si v některých momentech říkáte, že vlastně nejde o nic jiného, než o tresť amerického nezávislého léta a všechny tyhle vnitřní démony, popkulturní odkazy a herecké ikony už mate dávno filmově vyřešené. (03.07.2012)

Deprese, po níž se ale umírat nechce... Jestli Todd Solondz se svými podivnými figurkami sympatizuje nemůžu s jistotou potvrdit, určitě jim však rozumí. Postupně se nenápadně blíží střednímu proudu, přitom si stále troufá rozložit divákovo očekávání a přinést originální rozuzlení, matoucí vidinami jednotlivých postav. Při striktní analýze vyprávěcích postupů bychom shledali Černého koně velmi originálního...Brr, ale pryč od nich či jen krátce; Solondzův svět tentokrát připomíná spin off úspěšného filmu, v němž hrají prim okrajové postavy, o nichž jinak nikdo vyprávět nechce. V obsazení možná trochu přehnaně ční dvojice Farrow/Walken, zatímco titulní pár krom jisté nejistoty ohledně motivace hraje mnohdy druhé housle. Film má tepmo a má potenciál bavit až do samotného konce, přičemž tento výrok se zdánlivě neslučuje s tímto → není jisté, že vám bude na konci jasné, co se vlastně událo. Divák se veze podle pravidel tvůrce, nečekejte ale intelektuální masáž. Za mě je tu snad jen jeden výraznější problém: navzdory solidnímu filmu mám pocit určité rutiny. Čím více znáte Solondzových filmů, tím je silnější. (MFF KV 2012) (01.12.2012)

"Jak se na světě objeví jistý génius, poznáte to podle toho, že se proti němu spojí všechny hloupé hlavy." (Jonathan Swift) Citát, kterým otevírá John Keneddy Tool své Spolčení hlupců a Todd Solondz se tím vším zřejmě nechává volně inspirovat. Ps: Nejnesympatičtějšího hlavního hrdinu zřejmě letos v kině nepotkáte! (05.07.2012)