Velký Gatsby

Baz Luhrmann a jeho vnímání světa je na míle vzdálené tomu mému... leč nyní se pustil do látky, kterou znám a nestačím žasnout. // Nepatřím mezi fandy F. S. Fitzgeralda, jeho knihy mě nudí, leč "tohle" jsem nečekala - z plátna se hrší liány barev, zvuků a třaskavin, a to vše pod pozlátkem nenaplněné lásky. Zhýralost a vášeň v tomto přebubřelém a barvitém podání má s předlohou společný snad jen ten název, ovšem ruku na srdce - nuda zůstala zachována. A tak se zrodil film, jež přetvořil Velkého Gatsbyho na Velkou frašku, která má svou okázalostí oslovit publikum, což se jí jistě podaří - minimálně u těch, kteří dávají přednost barvičkám a hudbičkám a romantičkám před příběhem. (10.05.2014)

Moderní, pompézní, velkolepé, co do efektu maximálně působivé a kýčovité podobně jako Moulin Rouge. S tím rozdílem, že Velký Gatsby je sice vizuálně a technicky takřka dokonalý (o soundtracku ani nemluvě) ale oproti výše zmíněnému muzikálu příběhově/dějově a emočně dost prázdný. Neseděl jsem omámený, napjatý a dychtivý po každé další scéně (nuda se nedostavila, to bych snímku křivdil, avšak bohužel vzrušení také ne), stejně tak ve mně Velký Gatsby nevyvolal žádné zuřivé fandění milencům. Navíc, Luhrmanův styl je sice dobře rozpoznatelný, přesto mě několikrát napadlo, že se režisér sám trochu vykrádá (na druhou stranu, krom Moulin Rouge od něj jiný film neznám, takže možná nejsem v tuto chvíli příliš objektivní). Ve výsledku mi z toho vycházejí lepší 3*, to očividné zakrývání určité sterility snímku nabušeným vizuálem je zde cítit až příliš. (21.12.2013)

Mnozí zde Velkému Gatsbymu vyčítají pompéznost, nabubřelost a povrchnost. S tímto však musím nesouhlasit. Život Jaye Gatsbyho, tajemného milionáře, totiž přesně takový je. Takže okázalé a vizuálně úchvatné zpracování jeho příběhu je tak zcela na místě a dokonale zobrazuje jeho život přesně takový, jaký je. Plný velkolepých nekončících večírků, krásných dam a elegantních pánů, hlasité hudby a úžasných kostýmů. Typově do svých rolí všichni skvěle zapadli, od "velkého" Lea, přes "Parkerovského" Tobeyho, až po nádhernou Carey Mulligan. Když začala hrát píseň od Lany Del Ray, začalo mě jemně mrazit po těle. Ten song je prostě nádherný a sem dokonale zapadl. Celý moderní soundtrack, včetně Fergie, Kanye Westa a ostatních, je perfektní. Takže ano, Velký Gatsby je velkolepý, povrchní a okázalý. Ale to často životy takových lidí bývají, nebo tak alespoň vypadají. Plné luxusu, peněz a také prázdnoty. (15.03.2015)

Konečně se někdo nebojí smysluplně a s plnou parádou říct, jestli byl Gatsby opravdu velký, nebo ne. *** Filmů, které dovedou ve všech nuancích vystihnout klíčové dilema románu, a nadto je skrze svou interpretaci důsledně a divukrásně předvést, s neopakovatelnou grácií, po svém, není mnoho (napadá mě ještě snad Abrahámovo údolí jakožto specifický a podivuhodný komentář k Paní Bovaryové). *** Pokud tedy jde o obsah - kniha ani zdaleka není tak odvážná a vyostřená či vypjatá, má-li předvádět onen ambivalentní naturel páně Gatsbyho, a proto ve chvíli, kdy vyvstane otázka jeho velikosti, čili jakým člověkem vlastně byl, zda opovženíhodným bonvivánem a dandym, či nepochopeným géniem, čtenář je bezradný, protože bezradný a jaksi rozplizlý byl i román, způsobem podání, dotýkání se a popisování Gatsbyho... Naopak film vás v tomhle nenechá na holičkách - ale nerozhoduje za vás, nemoralizuje a nevysvětluje, nicméně dovede Gatsbyho vykreslit tak životně, smyslně, že něco cítit musíte, budete jím nutně dotčeni. Přestože je jen na vás, co chápete velikostí, tady máte živoucí materiál se rozhodnout. Až bych řekla, že tak nějak by to byl Fitzgelrald rád napsal, s takovým efektem, kdyby byl s to. *** A co se týče formy, Luhrmann tu velice překvapivě dozrál k uměřenosti - jeho v upřílišněnosti a přebujelosti až zastrašující nápady, jak vizualizovat sensualitu a emoce, živelná kreativita a mnohdy až hrůzostrašná megalomanie Moulin Rouge se tady nechávají zkrotit a ujařmit, a poslušně se podřizují ději příběhu, prožívání a konání jednotlivých postav, popisům dobových situací či dramatickým zvratům zápletky; režisér se už nenechává bezuzdně unášet, a o to silněji se může nechat unést divák. Kde Moulin Rouge bylo dílo rozpustně navržené a stvořené k donekonečna se vrstvícím labužnickým orgiím, kochání se a tonutí v opilých radovánkách, následných nevyhnutných mdlobách podroušeností, v závratných propadech do zlých kocovin a bolestivých zajetí v pobledlých, mdlých vystřízlivěních - a bylo zřejmé, že režisér si vybral téma, které mu dovolí ve stylu věčného kabaretu zahlcovat sebe i druhé neúměrností fantaskních, karnevalových výstředností a salvách panujících emocí -, tady je naproti tomu neúměrnost striktně (byť nepochybně s touže radostí) využitá pouze tam, kde logicky ilustruje přísnou interpretaci klasického příběhu velké literatury. Tím, že si Luhrmann vybral Gatsbyho, si na sebe upletl bič a zkrotil s ním svou sílu ke chvále výborně soustředěného, byť co do originality a dechberoucnosti technik a nápadů neméně překvapivého díla, jež nejúporněji působí svou silou právě tím, jak svou sílu zkušeně krotí a zase popouští. *** (23.11.2013)

VELKÝ GATSBY, po AUSTRÁLII druhá část Luhrmannovy tzv. Epické trilogie, se ještě víc než předchůdce polemicky staví ke konvencím klasického hollywoodského filmu a spolu s titulním hrdinou si klade otázku, jestli lze (kinematografickou) minulost zopakovat. K zodpovězení dané otázky se dobere velmi důmyslným způsobem, založeným na proměně strategií filmové formy, kterou je divák veden od záměrně distance k maximální možné imerzi a jejímu následnému zpochybnění._____ První dva akty - které patří k tomu nejopojnějšímu, co jsem za dlouhou dobu viděl - dosahují distance vysokou mírou sebeuvědomělosti vyprávění a zesílením neviditelného stylu. Funkcí postavy Nicka je být mediátor, který nejenom že na rovině příběhu zajišťuje setkání ostatních, ale zároveň zprostředkovává vyprávění, jehož zdroje se proměňují od ústního podání přes psaný deník až k jeho předčítání (...). Snímek nám to dává okázale najevo, když slyšíme voice-over mimo obraz a akcentuje se, že prezentované je odvislé od vnímání Nicka, který nezapomíná dodávat, že je zároveň "uvnitř" i "vně" fikce. Do toho jsou ještě vkládány vzpomínky ostatních, které jsou filtrovány skrze ně a které upomínají na konkrétní filmové dobové postupy (okázalé zadní (pře)svícení, umísťování herců do archivních zrnitých záběrů atd.). Především úvodní půlhodina pak problematizuje vnoření se tím, že v míře větší než velké zesiluje a zmnožuje kontinuitní postupy, a tak kamera prolétává prostředími, mezi kterými vytváří návaznost na základě kompoziční podobnosti, dialogový háček odstartuje uvnitř fikce přítomnou hudbu, jež je zároveň komentářem k dění, a do toho zní část dalšího tracku, který je vyjádřením mentálních pochodů některé z přítomných postav._____ Ovšem od sporu mezi Nickem a Gatsbym, kteří se neshodnou na (ne)opakovatelnosti historie, celé dílo "zklidní". Stříhá se méně častěji, záběry jsou inscenovány klasicky s významotvorným rozmístěním postav v několika plánech a přeostřováním mezi nimi, vyprávění nedává najevo sebe sama, voice-overů radikálně ubyde a okázale prezentované mezery jsou postupně vyplňovány, nespolehlivé informace uváděny na pravou míru, důmyslně se zužitkovávají prostředí, (vedlejší) postavy i motivy představené předtím. Následkem toho se i přes drobné odchylky film stává pro diváka imerzivním, ale nakonec skončí neklasicky. V melodramatu není ustanoven ani jeden z několika možných heterosexuálních párů a nabízí se číst celý příběh jako vyprávění o nenaplněných láskách, především pak mezi Nickem a Gatsbym (zvlášť když oproti předloze schází Nickova letní známost, Tom o něm řekne, že se "rád dívá" a pohledy mezi Nickem a Gatsbym a nasvícení scén s nimi k této interpretaci přímo vybízí). Minulost, ačkoliv se o to Gatsby snaží, navrátit nelze, "říká" GATSBY. Díky své poučenosti historií kinematografie a formální promyšlenosti i podvratnosti vůči konvencím je pro mě VELKÝ GATSBY nejlepším Luhrmannovým počinem a jedním z nejlepších letošních kinotitulů. (17.05.2013)