Violet & Daisy

Nebudu lhát, o tomhle filmu jsem se dozvěděl jen proto, že v něm hraje Alexis Bledel, kterou jsem si oblíbil od jistého seriálu. Takže jsem od tohohle filmu nic nečekal a pořádně jsme vlastně ani nevěděl, do čeho jdu. A možná proto jsem si to užil. Nebudu lhát, tohle rozhodně není film pro každého, je to totiž hodně ujetý snímek o dvou holčinách, které jsou tak trošku vražedkyně, s kterýma si není radno zahrávat... K tomu ještě James Gandolfini v roli jejich oběti, které je vlastně jedno, že bude zabit a hodně suchý humor, který ne každému může sedět… co si více přát? Rozhodně bych nebyl proti, aby Geoffrey Fletcher natočil něco dalšího, co bude stejně osobité a kdyby do toho opět obsadil Alexis, která byla překvapivě skvělá jako teen vražedkyně, tak by měl minimálně jednoho diváka zaručeného… 80 %. (13.12.2015)

Ačkoli se do kin nejen v ČR, ale i v USA dostal film "Violet & Daisy" až v roce 2013, jedná se o projekt z roku 2011, což byl ne náhodou rok, kdy kina zažila v kontextu předchozí naprosté neexistence přímo nápor akčních filmů pro holky v podobě dvojice "Sucker Punch" a "Hanna". Jestliže "Sucker Punch" byl holčičím ekvivalentem opulentních komiksových blockbusterů a "Hanna" dávala dospívajícím dívkám nezlomnou a současně inteligentní i citlivou akční hrdinku ve stylu Jasona Bournea, pak "Violet & Daisy" přináší holčičí variaci na středně nákladné žánrové filmy neotřele přistupující k tradičním konceptům a schématům. S ohledem na dějové motivy, blouznivou nadsázku, okázalou formální stránku, sebereflexi žánrových pravidel i samotného filmového média a adoraci schematických gest a symbolů vlastně snímek evokuje podvratnou klasiku "Branded to Kill" Seidžuna Suzukiho, jen místo popartové estetiky je zde estetika dívčích budoárů. Zásadní stylový posun, který odlišuje "Violet & Daisy" od předchozích dvou filmů spočívá v přístupu k motivům dětství a dospělosti. V "Hanna" byl útěk hrdinky, kterou byla dívka vychovávaná jako stroj na zabíjení, stylizovala do pohádky, čímž mohla částečně prožít dětství, o které byla připravena, a "Sucker Punch" v zásadě přicházel s emancipačním obloukem, kde hrdinky odhazovaly nevinnost dětství, aby si při podmanění genderových stereotypů vybojovaly svou svobodu. Titulní postavy z "Violet & Daisy" naproti tomu jsou vlastně kariérní ženy, které ale ke své práci i volnému času přistupují s holčičí optikou. Dospělost či dospívání v jejich případě nejsou cílem či probíhajícím procesem, nýbrž něčím nepřítomným. Nelze říct, že by hrdinky nějak dospělost popíraly, přehlížely nebo jí vzdorovaly. Prostě pro ně samotné neexistuje. Vedlejší postavy pak právě tuto vlastnost na hrdinkách obdivují (zabiják č. 1), nebo ji naopak touží nahlodat (gangsteři). Na tomto principu pak film staví nadsazené vyprávění, které se v zásadě točí okolo snahy uchovat si onen dětský přístup. Ovšem jelikož obě hrdinky zastupují jeho dvě odlišné podoby - Daisina zvídavost a Violetina impulzivnost -, nevyhnutelně vše spěje k tomu, že postavy budou muset alespoň na chvíli odhalit svá nitra skrývaná za brněním naivity. (11.07.2013)

Zaskákat si s citově rozháranýma slečinkama panáka, ať už křídového na chodníku nebo krvavého, na gangsterech v obýváku, na to už jsem asi trochu starej. Nebo ještě ne dost? Ne že by tam nebylo pár milých momentů (Violet leze pod sprchu po mrtvolách nebo ta bublina žvýkačky), jenže paci paci pacičky se Segrestorem :-) a jiné mimózní infantilnosti to vše spolehlivě zabijou. Jo, když už je řeč o zabíjení, slovy Vincentova parťáka Julese: „Za normální situace už byste byly, holčičky, obě na prkně, ale prožívám teď přechodné období a nechci nikoho zabít...“ Takže nezabiju ani ty dvě slečny, ani ten film. Nedám mu Odpad! a nešoupnu ho do popelnice (à propos, co vlastně chudince Violetce, kromě toho nacpání do popelnice, ti čtyři sviňáci ještě provedli? Já bych pár nápadů měl ;-). Chvílemi to není špatná kill-konverzačka. Navíc, sám James Gandolfini si zaslouží (in memoriam) alespoň dvě hvězdy. Třetí hvězda je na nové šaty pro moje holčičky. Schválně jen na jedny, ať se o ně ty citově deprivované kozy poperou!       Jo, a tenhle znáte? Jde táta rajče (režisér Fletcher), máma rajče a malé, uňuňané rajčátko (tento film) do kina. Rajčátko se loudá, táta mu jednu flákne a povídá: „Tak pojď, ty kečupe!“             „Kečupe...“ (25.07.2013)

Tak nebudem tvrdiť, že to bolo prudko inteligentné, alebo, že ma gilmorka nejako okúzlila, lebo neokúzlila. Tá druhá, to už je iná káva. Celé to bolo pojaté snovo a tak trochu umelecky, aj keď nie som znalec, myslím, že to malo dosť slabín, napriek tomu tam však bolo pár momentov, ktoré sa mi vyložene veľmi páčili, nehovoriac o premakanej vizuálnej stránke a krásnej muzike. Hodnotím benevolentne, ale som vo veľkorysej nálade. (19.09.2017)

Iste nikoho neprekvapí, že sa jedná o debut, hoci režisér má na konte Oscara za scenár k dráme Precious. Možno práve pod vplyvom tohto úspechu si zmyslel, že je už skúseným filmárom, ktorý si môže dovoliť natočiť čokoľvek. Holt, aj keď máte solídne obsadenie, ale koncept pokrivkáva, nie je ľahké presadiť sa inde ako na festivaloch. Koľko divákov a diváčok sa asi nechalo zlákať tým, že pozná predstaviteľky hlavných hrdiniek a Dannyho Treja? A čo asi povedia na to, až zistia, že spomínaný herec sa tu objavuje iba v jednej asi tak trojminútovej scéne? Zrejme si povedia, že z tohto vyviazol zo všetkých najlepšie. Violet & Daisy je teda film, ktorého režisér si zjavne myslí, že dokonale ovláda filmárske remeslo a že mu teda všetko prejde. Ale to, že v titulkoch napíšete do poďakovanie mená Quentin Tarantino a Bruce Willis rozhodne ešte neznamená, že sa im môžete rovnať. Nemôžete! Ani v prípade, že ste ich filmy videli už x-krát. (27.11.2019)