Violet & Daisy

Ten film je silně nezařaditelný pro mě, ano tváří se na něco víc než je, ale nečím to i dokáže. Stejně to bylo kouzelné, divné a neuvěřitelně smutné. Strašně jsem si oblíbila velkého dobrosrdečného muže, který to opravdu neměl lehké a kdo taky jo? Holky rozhodně ne! Neustále zasněná Daisy, která prostě je hodná a dobrá duše, Violet to měla těžké a je tak trochu mimo a nevěří nikomu, skoro. Hudba byla příjemná a působila přesně tak jak měla a sympatizuji s rozdělením na dějství, které ještě více zdivnělo tento zapadlý film, který se k nám dostal až od dva roky později, a hlavně že vůbec že? I když koukám, že většina lidí moje nadšení nesdílí. (07.12.2013)

Nečekaně poměrně depresivní snímek a pro toho, kdo čekal další Hannu, bude asi docela zklamán. Zpočátku se film jeví jako černá komedie, hlavní dvojka má občas dost morbidní poznámky, ale to by tam nesměla být hodně posmutnělá postava Jamese Gandolfiniho, na kterou se film postupně zaměří především a díky němu se odkrývají strasti obou hlavních postav, které nejsou zas tak bezcitné mrchy, jak na první pohled vypadají. Violet & Daisy je typicky divný, lehce artový, nezávislý snímek. (05.01.2014)

Obal tohohle lízátka byl mnohem lákavější než jeho obsah. Alexis Bledel a Saoirse Ronan jako dvě teen holky-zabíjačky? Supr. Zakázka na chlapíka kvůli novým šatům? Paráda! Ale pak... akční scény dobré (a někdy i vtipné - železářství, hopsání), ale jinak mě film ničím neokouzlil. Nepochopila jsem postavu Rose a April a příběhy Violet a Daisy mě taky nijak nezasáhly. Škoda přeškoda, mělo to potenciál, který zůstal nevyužit. (14.10.2014)

Ačkoli se do kin nejen v ČR, ale i v USA dostal film "Violet & Daisy" až v roce 2013, jedná se o projekt z roku 2011, což byl ne náhodou rok, kdy kina zažila v kontextu předchozí naprosté neexistence přímo nápor akčních filmů pro holky v podobě dvojice "Sucker Punch" a "Hanna". Jestliže "Sucker Punch" byl holčičím ekvivalentem opulentních komiksových blockbusterů a "Hanna" dávala dospívajícím dívkám nezlomnou a současně inteligentní i citlivou akční hrdinku ve stylu Jasona Bournea, pak "Violet & Daisy" přináší holčičí variaci na středně nákladné žánrové filmy neotřele přistupující k tradičním konceptům a schématům. S ohledem na dějové motivy, blouznivou nadsázku, okázalou formální stránku, sebereflexi žánrových pravidel i samotného filmového média a adoraci schematických gest a symbolů vlastně snímek evokuje podvratnou klasiku "Branded to Kill" Seidžuna Suzukiho, jen místo popartové estetiky je zde estetika dívčích budoárů. Zásadní stylový posun, který odlišuje "Violet & Daisy" od předchozích dvou filmů spočívá v přístupu k motivům dětství a dospělosti. V "Hanna" byl útěk hrdinky, kterou byla dívka vychovávaná jako stroj na zabíjení, stylizovala do pohádky, čímž mohla částečně prožít dětství, o které byla připravena, a "Sucker Punch" v zásadě přicházel s emancipačním obloukem, kde hrdinky odhazovaly nevinnost dětství, aby si při podmanění genderových stereotypů vybojovaly svou svobodu. Titulní postavy z "Violet & Daisy" naproti tomu jsou vlastně kariérní ženy, které ale ke své práci i volnému času přistupují s holčičí optikou. Dospělost či dospívání v jejich případě nejsou cílem či probíhajícím procesem, nýbrž něčím nepřítomným. Nelze říct, že by hrdinky nějak dospělost popíraly, přehlížely nebo jí vzdorovaly. Prostě pro ně samotné neexistuje. Vedlejší postavy pak právě tuto vlastnost na hrdinkách obdivují (zabiják č. 1), nebo ji naopak touží nahlodat (gangsteři). Na tomto principu pak film staví nadsazené vyprávění, které se v zásadě točí okolo snahy uchovat si onen dětský přístup. Ovšem jelikož obě hrdinky zastupují jeho dvě odlišné podoby - Daisina zvídavost a Violetina impulzivnost -, nevyhnutelně vše spěje k tomu, že postavy budou muset alespoň na chvíli odhalit svá nitra skrývaná za brněním naivity. (11.07.2013)

Nezvedený a nepovedený pokus o éterické seznámení s dvěma naivními rozmilými děvčaty, která nejdou pro ránu z revolveru daleko. Není to divoká jízda, jak říká distributor, spíš atmosférická pocitovka, která sází na zvláštnost postav, herecké obsazení a sem tam nějaký šperk v podobě snového obrazu či krátké hry s dějovou strukturou. Pocitovka, která mně úplně minula. Ronan a Bledel jsou dost mimo sebe (každá zvlášť i vzájemně). Snad si Fletcher po oscarovém úspěchu trochu zchladil ego, vypadá to, že se naštěstí i dál bude věnovat hlavně psaní. Nebožtík James Gandolfini sice zachránil jeho debut pozoruhodným výkonem, všechno ostatní ale bylo špatně. (04.05.2014)