Stud

Cineorgasmus. Steve McQueen má už po dvou filmech zcela nezaměnitelný rukopis a v Shame jej navíc zvládá dál rozvíjet. Hlad byl velmi sebejistý debut, ale tohle je, troufám si říct, téměř mistrovské dílo. Mezi oběma filmy lze samozřejmě vypozorovat řadu tematických podobností (v centru vždy stojí tělo jako prostředek komunikace), ale i rozdílů. Zatímco Bobby Sands vědomou manipulací svého těla dával systému určitou ideologickou zprávu a překonával tím symbolicky fyzické vězení, v němž se nacházel, Brandon ve Studu je naopak otrokem svého těla, ovládat jej nedokáže a vězení, z něhož se mu nedaří utéct, nemá žádné mříže. Takové vězení je nejděsivější (uvědomoval si to i George Lucas, který své hrdiny v THX1138 uvěznil do zdánlivě nekonečného bílého prostoru), protože klíč k němu leží v naší mysli a je těžké si to uvědomit nebo vůbec připustit. Proto když si jde Brandon zaběhat do ulic New Yorku, je to stále únik pouze iluzorní - přes všechnu otevřenost prostoru, kterou mu megalopole poskytuje, se nakonec zase vrací tam, odkud vyšel. _______ Pro film je velmi důležité napětí mezi blízkostí a odtažitostí; z formalistického pohledu by skoro mohlo jít o dominantu filmu. V rovině příběhu je tahle tenze patrná ve vztahu Brandona a jeho sestry - podle všeho si s sebou nesou trauma z dětství a každý volí odlišný způsob, jak se s ním vyrovnat. Brandon emoce potlačuje, nedokáže navazovat normální vztahy, odmítá je a udržuje si odstup - Sissy je naopak labilní, vyžaduje neustálou pozornost a po vztazích touží. Tyto vlastnosti se zároveň promítají do toho, jak postavy zacházejí s vlastním tělem - jde vždycky jen o odlišný druh sebedestruktivního chování. Film pak ke zdůrazňování těchto charakteristik využívá především rámování záběrů - příznačný je pětiminutový velký detail na obličej Sissy, když zpívá "New York, New York" (extrémní blízkost) a naopak celky a velké celky, v nichž je převážně zabírán Brandon. Jeho postava se navíc v několika případech nachází na samém okraji rámu a dává tak ještě víc vyniknout prázdnému prostoru (office, město) okolo něj. Prosklené mrakodrapy v New Yorku tak nejsou jenom výkladními skříněmi pro voyeury, kde se vytrácí jakákoli intimita, ale ve svojí geometrické strohosti odrážejí vnitřní chlad hlavního hrdiny. Právě k těmto precizně rámovaným kompozicím města a postav nám pak hraje Bach, případně hlavní zimmerovské téma Harryho Escotta, a vytváří tak opět konflikt emotivnosti a distance. (18.02.2012)

Začátek: chlap jede metrem a čumí, dám si šlofíka. Probudím se po pár minutách, když na mě skočí kocour a chlap jede metrem a čumí. Pak šuká a honí si ocas ve sprše. Inu, co by ne, kdo z nás to někdy nedělal, že? Ale kokat se na to nemusím. Dám si šlofíka a když se po pár minutách vzbudím, když kocour seskočil, hádejte, co se děje? Chlap šuká a jede metrem a zase blbě čumí. Docela se mi podařilo ,, díky několika delším spánkům, prokousat se až ke konci, kde se konečně něco děje. Chlap běž a blbě čumí, když si z toho všeho podřízla jeho ségra žíly:-/ Volovina (14.07.2012)

Přestože je McQueen do budoucna ohromným režisérským příslibem, bez Fassbendera by tady nejspíš trochu narazil. Tenhle film je totiž jako málokterý jiný zaměřen na psychologii a povahu jednotlivce, které v podstatě diktují celou atmosféru a odráží všechny nálady a myšlenky, kterými McQueen svůj sexuální experiment obklopil. No a Fassbender se pro svou nesmírně obtížnou roli obětoval tolik, až nad tím v některých scénách zůstává rozum stát, a předvádí výkon hodný minimálně oscarové nominace. Některé záběry atakující hranici porna jsou možná vsugerovány až moc násilně a na řadu takřka lyrických (fakt mě nenapadá jiné označení) pasáží by měl být divák dopředu připravený, ale jinak tu máme naprosto dokonale zfilmované intimní drama, které zkoumá erotiku a vášeň z toho opačného, v životě bohužel často přítomného úhlu pohledu. Jestli se bude někdy chystat adaptace 50 odstínů šedi, je to práce jedině pro McQueena. :) 85% (22.12.2013)

Odvážné, upřímné, vizuálně úchvatné drama, ve kterém se toho příliš nenamluví, a které má i přesto obrovskou výpovědní hodnotu. Drama, ve kterém ani jednou nepadne slovo 'shame', a přesto vás při jeho popisování okamžitě napadne. Drama, které zobrazuje člověka s nepříliš známou závislostí, a přesto takovou, kterou v mírnější formě zná snad každý dospělý člověk na Zemi. Tak podmanivý, tak komplexní film s tolika zapamatovatelnými scénami jsem už dlouho neviděla. Záleží totiž jen na vás, co si z něj odnesete. Každý z nás si totiž vytváří vlastní realitu a ve filmu, který disponuje tak nejasnými fakty, tak intepretací otevřeným dějem, to platí dvojnásob. Je vaše vlastní vědomí tak může určit, kdy (a zda-li vůbec někdy) přestanete vnímat hlavního hrdinu jako docela normálního člověka a začnete jeho projev považovat za známku nemoci. A mě přesně takové filmy baví, protože filmů, které se vám snaží do hlavy narvat svůj pohled, je více než dost. I proto si nakonec nemůžu odpustit jednu malou, závěrečnou výtku: Ukončit film o tři scény dříve v koupelně nebo zkrátit závěrečný záběr o pět až deset vteřin, vůbec bych se nezlobila. Zrovna tomuto filmu totiž ten jistý náznak uzavřenosti moc nesluší. Nedůležitá poznámka: Čím více se mi líbil film, tím méně jsem byla nadšená ze sekce Q&A, která následovala po jeho promítání. Málokdy se podaří, aby moderátor kladl tak nezajímavé otázky a aby na ně režisér filmu tak nezajímavě odpovídal, že si ze čtyřicetiminutové diskuze neodnesete vlastně vůbec nic. (11.01.2012)

Telo trpelo hladom a teraz aj hanbou. Už nejde iba o fyzický, navonok demoštrovaný protest, ale aj o psychické, vnútorné pnutie. Dôstojnosť mizne, ego slabne, bolesť ostáva. Nebolí len penis, svrbí i svedomie a ani sprcha nespláchne či beh nevypotí to, čo vniklo/uviazlo hlboko dnu. Telo-zbraň. Newyorská šeď korešpondujúca s rozpoložením uväzneného jedinca, obavy v zajatí nekontrolovateľných vzplanutí, strata súdnosti. McQueen je veľký pán, Bobbitt okultný mág, Fassbender nadchádzajúci kráľ a ich "Shame" predstavuje čistý zásah do čierneho. Obľuba u ľudi ktorí inokedy ledva ledva vstrebávajú max. 4-6 sec. zábery budiš partikulárnym dôkazom. (22.02.2012)