Zvedá se vítr

Poslední Myazaki. Poslední možnost nahlédnout do citlivé mysli plné fantazie a pro mne i synonymem pro jeden druh japonské nátury. Celý snímek uteče celkem svižně a přesto není vůbec uspěchaný. Z jeho filmů, které jsou určené spíše dospělému je na vrcholu. Prosím více animovaných životopisů, které ve Vás zůstanou na dlóuho, nebo navěky (společně s jeho dalšími srdcovkami; Naušika z Větrného údoli, Princezna Mononike. Laputa- nebeský zámek)...zvedá se vítr, něco si přej. Třeba svojí životní lásku... (05.12.2015)

Miyazaki tentokrat v realistickem modu a bez fantasy, ale stale nadherne kresleny a animovany. Joe Hisaishi si hraje s evropskymi motivy a pribeh je nezvykle dospely o tvorbe kamikaze kachen, to vsechno je v poradku, ale cele to je na muj vkus mozna az prilis rozvlacnele a finale vysumi tak trochu do ztracena. 7/10 (14.07.2014)

Poprvé u Mijazakiho se mi tak nějak nedařilo ponořit se do příběhu. Asi proto, že se jedná o částečně životopisný příběh a ačkoli jsou odkazy na realitu (hospodářská krize, Hitlerovské Německo, vynálezce letadel v této době, kdy víme proti komu a jak ta letadla budou použita) spíše nenápadné, nejdou ignorovat a žádná idylka, naprostá oddanost vlastnímu snu ani romantický milostný příběh je nemůže překrýt. (09.07.2023)

Zdánlivě nenápadný život leteckého konstruktéra se pronikavě vhlížejícím režisérovým pohledem proměňuje v zázračnou pouť za ideálem, která mě především uchvátila svou prostotou, s níž setkává bdělé bytí se snovými zážitky, a okouzlila hrdinovou osobnostní celistvostí - pokorným odevzdáním se času, ranám a práci. Per aspera ad astra. Kaze tačinu... (18.08.2014)

Výjimečně... se stane, že jsem u filmu dojatý... skoro vždycky za to může Mijazaki. Jaká to náhoda! Zvedá se vítr je krásný melancholický příběh o velkých snech, lásce, smutku a o létání. Není to taková pastva pro oči jako Cesta do fantazie nebo Princezna Mononoke. Je to spíš civilní a držící se při zemi (paradox), o to víc je to působivé. (04.02.2017)