Nesvatbov

K takovýmto dokumentům se dostanu sporadicky (Vítejte v KLDR byla vyjímka) a je to škoda. Nesvatbov je příběh jedné "normální" vesnice plné starousedlíků, kterou nezastihl satelitní boom, a tudíž vymírá. V Zemplínských Hámrech s tím však chce starosta něco dělat a dělá to svým osobitým způsobem po svém, dost tragikomicky. Vše vrcholí nepovedenou zábavou, po které je ze starostova hlasu a slovech (scéna u fotbalu), každý muž zná ty silná slova a proto ví, že mu to bylo líto. Jinak Nesvatbov by bylo určitě zajímavé pojmout jako koncepční práci- časosběrný dokument, už jen proto, že na zábavě se to rýsovalo nadějně a mě by zajímalo, jestli si někdy někdo vyzvedl odměnu. (24.11.2010)

Nebudu zapírat, ale mám slabost pro dokumentární styl Eriky Hníkové. Tedy hlavně pro výběr jejích témat a jak je zpracovává. Už její film Sejdeme se v Eurocampu mě dost zaujal výběrem netradičního tématu a zcela nezaujatého zpracování. Myslím, že podobnou metodou postupuje režisérka i ve svém Nesvatbově. Nechává lidi mluvit s tím, že jim cílenými otázkami jen tak trochu napomáhá otevřít se v osobním kontaktu. Ve zbytku už to nechává na volném plynutí gest a mimiky, nonverbální komunikace a okolností, jak to sám přináší život. Film stojí určitě za zhlédnutí už jen kvůli zachycení sociálního inženýrství v reálné praxi. Člověk totiž neví, zdali to brát jako recesi či vážně. Starosta obce to bere vážně, což je jednomu na jednu stranu sympatické, na druhou stranu, jak už říká sám podtitul filmu: srdci se nedá poručit, i když se pro to vytvoří ty nejideálnější podmínky zhora:-) Mě teď jen zajímá, jestli mělo promítnutí tohoto filmu všem zúčastněným třeba nějaký vliv na jejich další životy... (24.11.2010)

Rozpačité tři *, spíše dvě. Směšné, ale v tom špatném smyslu slova. Starosta to myslí dobře, ale dělá to hodně špatně a v dokumentu dopadá jak karikaturní postavička, občané snad o seznámení ani nestojí, spíš je jim starostova idea pěkně otravná a sem-tam otázky dokumentaristy jsou jako otázky žačky prvního stupně ZŠ, dělající svůj referátek. Závěr mi také připomněl Hoří, má panenko říznutý Troškou. Karikaturní fraška, velmi špatná. (27.02.2011)

Film toho nakoniec hovorí viac o spoločenskej (celosvetovej) chorobe názvom osamelosť, akoby bol nejakou extra zaujímavou sondou do duší ľudí východoslovenskej dediny. Za zamyslenie stoja aj argumenty, prečo človek v určitom veku už nemá vôľu niečo na svojom živote meniť. Ako záležitosť za plné vstupné do kín trochu diskutabilné, v televízii adekvátne. Žeby som vo filme našiel niečo šokujúce, alebo tragicky smiešne, sa povedať nedá. (25.08.2016)

Kamera je tak "skutečná" a sugestivní, že nálada, která v tu chvíli v Hamrech panovala, dýchne i do kinosálu. Svobodný třicátník sedí v krásném domě, povzdechne si, že nemá ženu, a s Metaxou v rukách se usmívá: „Tahle lahev bude pro tu, která si mě vybere.“ Divák se zasměje, pobaví ho i slovenské nadávky starosty… Jenže poté vstupujeme hlouběji do psychiky Hamerčanů, zjišťujeme, jak jsou zoufalí, ale zároveň pasivní a sami sobě nalhávají, že být single je fajn. A nejvíce nám začne hlodat v hlavě „vždyť tihle lidé skutečně někde existují…“ (26.02.2011)